Román na pokračování - "Skoky do světla"

Třetí úryvek /Konec jara 1988 pokračuje/

Adam stoupal do třetího patra starého, avšak udržovaného domu v Roháčově ulici a myslel na to, že se posezení v Plzeňce na počest jeho promoce nakonec přece jen vyvedlo, nepochybně díky „strejdovi“ Galovi a jeho houslím. Rozhodně se teď, pozdě večer, racel s lepší náladou, než jaká ho svírala ještě odpoledne.

Došel ke svému bytu. Vsunul klíč do zámku, ale bylo odemčeno.

Okamžitě jím projel hádek vzrušení.

Otevřel, vstoupil do předsíně a zvolal:

„Ahoj! Jsem doma!“

Nic. Ticho.

Udělal pár kroků. Pokoj tonul v pološeru, osvětlený jen zčásti malou lampičkou, která stála na konferenčním stolku pod oknem, takže pruh matného světla dopadal sotva tak na obě křesla, jež ke stolku patřila. 

Na jednom z nich seděla Eva, jen ve spodním prádle, a byla usazená spíše na svých nohách, zkřížených pod zadečkem. Adam stál mezi dveřmi a hleděl na ni jako na zázrak.

„Byl jste u pacienta, pane doktore?“ zeptala se.

„Byl jsem v hospodě, miláčku. Kluci mi udělali mejdan.“

„To je dobře,“ řekla. 

 Zvolna se k ní blížil, Bože, jak je krásná, jak je bílá, bílá... savi hňi šukar e rakľi – „jak je hezká ta gádžovka“, napadlo Adama, aniž se snažil myslet na to, proč se vlastně romští muži tak pachtí za bílou pletí žen, ale v případě Evy to bylo jinak. Ona není krásná, protože má bílou kůži, ona je krásná a bílá zároveň, a bílá znamená i čistá, čistá ve své duši, jak byl Adam přesvědčený. Blížil se k ní, už se jí dotkl, přiklekl ke křeslu, rukou sjel po jejích zádech a dívka se mu těsně přimkla do náruče. Chvíli tak setrvala bez jediného pohybu, jako by si chtěla Adamovo objetí co nejdéle prodloužit. Pak se zeptala tiše, i když odpověď dávno znala:

„Jak je to s tím rájem? Jak to říkal tvůj tatínek?“

„Že mi jméno Adam dali, ale Evu si musím najít sám.“

Nejprve ji něžně, láskyplně hladil a líbal, zatímco ona z něj stáhla tričko a přejížděla konečky prstů po jeho zádech – vyprávěj, Adame, žadonila, vyprávěj...

A mladý muž líčil biblický příběh o tom, jak Hospodin Bůh stvořil ženu, jak ji přivedl k Adamovi a jak jí Adam dal jméno Eva. Novopečený romský lékař příběh dopověděl: Když je Hospodin přioděl kůží a vyhnal z ráje zvaného zahrada Eden, neboť zhřešili, nedbajíce božího příkazu, vyšli spolu do světa pozemského, poznamenáni tímto prohřeškem, a tedy s vědomím, že nic z toho, co je čeká, nedostanou ani snadno, ani lacino.

Adam nebyl tak dobrým katolíkem jako jeho předkové, ale mnohé z  jejich víry v něm uvízlo. A kdyby měl zpochybňovat moc Boha, připadal by si, jako by pošlapával životy těch, z jejichž krve se narodil.

„Chtěl bych s tebou být na horách. V navátých závějích. Představuju si, jak fičíme do údolí a od lyží s praskotem odlétávají namrzlé škraloupky sněhu,“ řekl, třebaže za oknem vrcholilo jaro.

„Miluju tě,“ řekla Eva.

Odešel do kuchyně, kde připravil čaj. Šálky se lžičkami a cukřenku umístil na dřevěný podnos a vrátil se. Dvoupokojový byt s kuchyní a příslušenstvím před lety zařídila babička Tera, vkusně a účelně, a Adam ho udržoval v čistotě i pořádku. S oblibou říkal, že na domácí práce nikoho nepotřebuje, že si stačí sám, a Eva se o tom záhy přesvědčila. Adamův důraz na to, aby měl kolem sebe příjemné prostředí, jí imponoval. 

 „Asi jsem ti to měla říct dřív,“ ozvala se po chvíli.

„Kdy dřív?“

„Hned jak jsi přišel.“

„Je to tak vážný?“

Pohlédl jí do očí: byly velké a modré, byly dokonce značně velké a mimořádně modré. A ozvláštňovaly Evin obličej dokonaleji než všechny kosmetické zázraky.

„Víš, táta se asi snažil...,“ začala opatrně, „ale dneska mi řekl...“

„Myslíš, že se snažil?“ přerušil ji pochybovačně, neboť tušil, o čem mluví.

Chvilku bylo ticho.

„V Praze prý nic volnýho není...,“ sdělovala Eva Bérová, aniž na otázku odpověděla. „Otec říkal, že tady chce po promoci zůstat každej zdejší absolvent medicíny   a že to není možný...“

„Rozumím…“

Kdyby byl Adam sám, vůbec by o Prahu neusiloval. Ale byl s Evou. Proto se během posledního půl roku intenzivně pokoušel, aby si tady opatřil zaměstnání. Samozřejmě by bral cokoli – na obvodě, v závodní ordinaci... Ale nic. Všude se setkal s odmítnutím. Ani nechtěl příliš domýšlet, proč mu nikde nedali třeba jen malou naději. A tak se Eva nabídla, že o pomoc požádá otce, známého vinohradského lékaře se spoustou kontaktů.

Po pravdě řečeno, Adam by slyšel raději, kdyby navrhla, že odejdou někam na venkov spolu. Ale ona má díky otci místo ve vinohradské nemocnici zajištěné už dobré dva roky a tohle působiště považuje za jedinou možnost své existence, a proto jí nikdy ani nenaznačil,   aby se rozhodla jinak.

Takže teď je to konečně jasné. Veliký Bér vzkazuje, že nic nesehnal. Anebo spíš ani nesháněl, protože nemá zájem, aby nežádoucí nápadník zůstal s jeho dcerou, dopověděl Adam sám sobě.   

„Říkala jsem tátovi,“ ozvala se opět, „že samozřejmě vezmeš   i něco v okolí, ale...“

Gestem naznačil, aby mlčela. Věděl, že ji ta situace trápí a že za tátu nemůže.

„Co budeme dělat?“ zeptala se.

„Ty nic. Já si musím najít místo.“

„Nemluv tak.“ Oči vyplavaly z důlků, krásně narostly a zazářily modře. „Adame,“ pokračovala překotně, „ty nesmíš někam daleko, já to bez tebe nevydržím, já tě potřebuju...“

„Musím jít tam, kde mi dají práci, Evo.“ A pocítil vztek, že jeho odchod z Prahy bude znamenat Bérův úspěch.

„A svatba?“ připomněla s úzkostí.

„Zeptala ses na to otce?“ neodpustil si.

„Já se tě nevzdám.“

„Přece se nerozcházíme,“  řekl. „Jsi jenom moje, věř mi,“ dodal.


Aktualizováno: 18.11.2009 9:52:02

 

Přemysl Veverka: Skoky do světla
Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka v Praze a Litomyšli 2007

Na těchto stránkách uveřejňujeme s měsíční periodicitou úryvky z rozsáhlého románu Skoky do světla. Úryvky na sebe většinou nebudou bezprostředně navazovat, ale vzhledem k publikovanému obsahu knihy a charakteristikám jednotlivých kapitol snad budou srozumitelné.

Obsah knihy
Román Skoky do světla líčí život čtyř generací fiktivního romského rodu Šebů v letech 1935 až 1991. Kovář Andrej Šeba odjíždí – ve snaze zbavit se svého romství a uchytit se ve světě „bílých“ – s manželkou, patnáctiletým synem Gejzou a čtrnáctiletou olašskou Cikánkou Terou z podtatranské cikánské osady do Oseka u Duchcova. Právě fakt, že ti dva spolu žijí jako manželé, vyvolá mezi převážně německým obyvatelstvem Oseka vůči Šebovým vlnu odporu, která v době henleinovských excesů narůstá a poznamenává život celé rodiny. „Skok do světla“, tedy snaha žít jako gádžo, se kováři a poté horníku Andrejovi nezdařil. Nacistická mašinerie se postará, aby ho nestihl uskutečnit ani jeho syn Gejza. A na rodinu Igora, syna Gejzy a Tery, úspěšného houslisty a kapelníka, jemuž se během šedesátých let nadějně otevřel svět „bílých“, přivolá touha užívat si gádžovského způsobu života zkázu.

Tragédie nepostihla pouze Igorova staršího syna Adama. A právě jeho životní příběh prochází celou knihou a vypovídá o věčném sváru mezi „romským“ a „gádžovským“. Adam se dostal daleko – vystudoval medicínu, naplňuje ho vztah s milovanou „bílou“ dívkou Evou, rovněž lékařkou, prožívá šťastnou praxi ve venkovské ordinaci, uprostřed romské komunity. Ale cesta je to nelehká, plná překážek nastavených společenskými konvencemi. A když Adam konečně získá zaměstnání v Praze, zdá se, že se „skok do světla“ zdařil: že se zbavil romství a zajistil si postavení ve světě „bílých“. Ale i jemu je osud nepříznivý…

Do fiktivního příběhu autor vkládá faktografické pasáže evokující klíčová období české i romské historie. Jiné pasáže, nazvané Romské nebe, zase vypovídají o životním způsobu Romů a jejich tradičních hodnotách, o romštině, romských zvyklostech, písních, příslovích, pohádkách… Autor nementoruje, neradí Romům, jak mají žít, ani nenabádá „bílé“ spoluobčany, jak se k nim mají chovat. Ale drží palce menšině, „těm slabším“, jež stíhá v každé majoritní společnosti nesnadný, někdy i trpký úděl.  

Přemysl Veverka získal za tento román na literárním festivalu Zeyerovy Vodňany 2009 cenu, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů po dohodě s Městskou knihovnou Vodňany.


Literaturu a zdroje, které autor použil, uveřejníme na konci tohoto cyklu.