Román na pokračování - "Skoky do světla"

Čtvrtý úryvek / Kapitola druhá

 /Začátek jara 1935/
Kovář Andrej Šeba, jedenatřicetiletý cigán statné, svalnaté postavy, s ostře řezanými lícními kostmi a dlouhým černým knírem, na obou koncích vytaženým do špičky a ztuženým podomácku vyrobenou pomádou, se konečně dočkal. Ono časné ráno ve druhé polovině března, ještě za mírného přítmí, vyjel speciálně upravený žebřiňák, jenž se podobal tradičnímu cikánskému vozu zvanému vurdon,   z osady Uhorany a rozbahněnou polní cestou zamířil k okresní silnici vedoucí do Popradu.

Šeba strávil v cikánské osadě celý dosavadní život. Patřil i se svou rodinou k subetnické skupině označované jako Servika Roma, tedy k usedlým slovenským Romům, kteří přicházeli do českých zemí již během první republiky, ale hlavní přílivové vlny zejména do českého pohraničí spadají až do období po roce 1945. (Olašští Romové zvaní Vlachike Roma říkají příslušníkům této skupiny Rumungri, což původně zřejmě znamenalo Rom ungro – „uherský Rom“.)

Právě v Uhoranech si Andrej Šeba vysloužil přezdívku Frajer, která se vztahovala   nejen k jeho pečlivě udržovanému zevnějšku a havraním vlasům, díky domácímu přípravku neustále tuhým a nablýskaným, ale zahrnovala i fakt, že to byl charťas   čili „kovář“ šikovný, pracovitý a v širém podtatranském okolí už vyhlášený.  

Základ Andrejovy dílny, od jara do podzimu rozložené před vlastním domkem, tvořilo ohniště, do něhož ústily kovářské měchy. Při práci   Šeba seděl po způsobu předků na patách, což se laikovi mohlo zdát nepohodlné, ale cigáni věděli, že to je pracovní poloha, kterou si jejich prapředci přivezli z Indie a kterou posvětil Bůh. A právě tady vznikaly nejen obyčejné hřebíky, skoby, vrtáky, řetězy, různá kování, součásti zemědělského nářadí, výrobky ze staršího materiálu a samozřejmě podkovy (zvláště když ze dvou starých přišla na svět jedna nová – tuhle techniku takzvaného kovářského sváření uměl Šeba důmyslně využívat), ale v jeho bachratých, leč hbitých prstech se rodily i všelijaké umělecké předměty, jak je sám nazýval, ať už mřížky, svícny, stojánky, věšáky, ozdobné přezky ke koňským postrojům, ba i krbové soupravy. A zatímco pro své jednodušší zboží, které koneckonců uměli vyrobit i jiní řemeslníci, nacházel uplatnění především v nedaleké obci Trbov a několika okolních vsích, objednávky toho, co dokázal vykouzlit pouze Frajer – a byl to vždycky romaňi buťi čili „speciální cigánský výrobek“ –, přicházely až ze Spišské Belé, Kežmaroku, Veľké Lomnice, Huncovců, Popradu, dokonce někdy i ze Štrby a naopak na východě z Levoči. Byla to rozlehlá oblast, již uhoranský kovář zásoboval, a snažil se, aby svá odbytiště neztratil. Vážil si toho, že Slováci projevují o jeho práci zájem, a uměl být na to hrdý.

Takže se není co divit, že svýma nápadně velkýma rukama dokázal nashromáždit slušnou částku peněz. S tím souvisí i fakt, že Šebův   domek z nepálených cihel o dvou malých místnostech s předsíňkou (ovšemže bez koupelny a bez záchodu, protože vodovod a kanalizaci osadníci neznali) vypadal honosněji než většina uhoranských chatrčí. Tato obydlí, převážně dřevěná, měla jedinou místnost, v níž přespávalo třeba i víc než deset lidí, od novorozence přes dospívající děti až po rodiče či prarodiče. A pokud se takové rodiny ukládaly ke spánku na podlahu z udusané země, na níž byla rozprostřená sláma, deky nebo plachty, v lepším případě matrace, pak Šebovi, kteří měli oproti zvyklostem pouze jedno dítě, syna Gejzu, uléhali do rozložité postele, již kovář vyrobil.   

Jak známo, jediné dítě v  cigánské rodině, to byla naprostá výjimka a podle tradice cosi nevhodného, nepatřičného. A tak se nabízí otázka, zda se v případě Šebových nejednalo spíš o řízení osudu než o jejich vlastní rozhodnutí. Ano, Andrejova budoucí manželka Mária přivedla na svět prvorozeného syna Gejzu velice těžce, bolestně (bylo jí tehdy patnáct; k úřednímu sňatku snoubenců mohlo dojít až později, když oba dosáhli plnoletosti) a po porodu trpěla vleklou chorobou. V  té době šestnáctiletý Andrej, a především jeho otec, pravidelně vozili dívku k ženskému lékaři do Kežmaroku – mimochodem, léčba si vyžádala hromadu peněz – a když se Mária konečně začala cítit lépe, dozvěděla se, že další dítě už nikdy mít nebude. Oba partneři   to tehdy považovali za neštěstí, možná za nejtěžší trest, jaký je mohl postihnout, avšak následující léta ránu zacelila, ba co víc, přivedla Andreje k myšlence, že všechno zlé – jak se říká – může být k něčemu dobré.

Bylo to v době, kdy už úspěšný kovář rozvážel s valachem Jožou,     zapřaženým do malého vozíku, svá řemeslnická dílka, o nichž občas sám poznamenával, že to jsou frajerské věcičky,   zámožnějším sedlákům, rovněž živnostníkům a někdy dokonce i radním či veliteli četníků ve Spišské Belé, k jehož stavení   jezdil s obzvláštním úsměvem na vymydlené tváři. Samozřejmě, Cikán mohl nabízet zboží v lepším případě leda tak na dvoře, případně u prahu domu, ale do gádžova obydlí vstoupit nesměl. Nicméně Andrej se uměl dívat, byl vnímavý a zároveň zvědavý, a tak se pootevřené dveře, u nichž vždycky někdo hlídal, ale především přízemní okna stávala pozorovatelnou, odkud Andrej   nahlížel do života bílých. 

Třeba k domu radního Butory v Kežmaroku jezdil úmyslně až večer, kdy v obývacím pokoji už svítil mohutný šestiramenný lustr, jehož záře Andreje vzrušovala. Jasné světlo zaplavující celou místnost, každý její koutek, to byl pro Frajera symbol světa gádžů, nepochybně i proto, že do Uhoran elektřina samozřejmě zavedena nebyla. Tmu zaplašovali svíčkami, petrolejkami a loučemi, a pokud jde o vodu, nabírali ji z potoka. Tak tomu bylo po desítky let a stejně tomu bude i v budoucnu. Kdykoli uhoranský mistr vyjížděl se zbožím do města, těšil se na světlo, jež v tamějších domovech spatří.    

I přišel čas a   Andrej Šeba   začal po gádžovském způsobu života pokukovat víc, než se na cigána možná slušelo. Právě tehdy ho napadlo, že jim Bůh sice vzal to nejdražší, co kdy mohli získat, totiž houfek dětí, ale na druhou stranu jim možná dává, co většina lidí Andrejovy krve nemá a mít nebude – pokusit se prožít podobný úděl, jaký je vlastní bílým.

Vždyť skutečnost, že Šebovi mají jediného potomka, je nejen   přibližovala ke zvyklostem gádžů, ale především jim nabízela lehčí živobytí, než k jakému se musely prokousávat běžné cigánské rodiny, uvolňovala jim ruce a zvýhodňovala by je i na případné   daleké cestě. A tak si Andrej řekl – a snad mu bude ta myšlenka odpuštěna – že to osud zařídil možná správně, když jim dal pouze Gejzu.

A pak to už před manželkou a synem vyslovil: že by se měli s osadou rozloučit a skočit do jiného světa. Ano, skočit. Tohle slovo Šeba s chutí používal. Měl rád pohyb a v žilách mu pulzovala zpěněná krev.

Třebaže se Šebům v Uhoranech dařilo a zdálo se, že kovář nemá k odjezdu důvod, jen on sám věděl, že se chce vymanit z kruhu, který ho v osadě jako by svíral a který mu najednou   připadal těsný. Toužil po tom, aby dokázal sobě i ostatním, že jeho rodina není závislá na cigánství a na všem, co k němu patří – a bez čeho se jeho druzi nedokážou obejít. Andrej se zkrátka rozhodl pro změnu. Věřil, že se v novém místě uchytí přinejmenším stejně jako v Uhoranech, nevázán dosavadními zvyklostmi, netísněn obručí jménem romipen

A tak vůz speciálně upravený na dalekou cestu a zakrytý nezbytnou plachtou jednoho jarního dne roku 1935 skutečně vyjel, Andrej Šeba trůnil na kozlíku v černých kalhotách, režné košili, na níž seděla tmavá kožená vesta, a s šátkem kolem krku, jehož červený podklad posévaly bílé puntíky. V rukou třímal opratě valachů Joži a Fera i krátký bičík, jímž občas práskl, jak byl zvyklý, patrně jen pro parádu, třebaže zatím nepotkali ani živáčka, který by jeho umění ocenil.

A když pak na chvíli zastavil, aby si s manželkou Máriou, která seděla uvnitř vozu, trochu protáhli polámaná těla, řekl:

„Skočili jsme. Jedeme za světlem.“


Aktualizováno: 6.1.2010 14:00:23

 

Přemysl Veverka: Skoky do světla
Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka v Praze a Litomyšli 2007

Na těchto stránkách uveřejňujeme s měsíční periodicitou úryvky z rozsáhlého románu Skoky do světla. Úryvky na sebe většinou nebudou bezprostředně navazovat, ale vzhledem k publikovanému obsahu knihy a charakteristikám jednotlivých kapitol snad budou srozumitelné.

Obsah knihy
Román Skoky do světla líčí život čtyř generací fiktivního romského rodu Šebů v letech 1935 až 1991. Kovář Andrej Šeba odjíždí – ve snaze zbavit se svého romství a uchytit se ve světě „bílých“ – s manželkou, patnáctiletým synem Gejzou a čtrnáctiletou olašskou Cikánkou Terou z podtatranské cikánské osady do Oseka u Duchcova. Právě fakt, že ti dva spolu žijí jako manželé, vyvolá mezi převážně německým obyvatelstvem Oseka vůči Šebovým vlnu odporu, která v době henleinovských excesů narůstá a poznamenává život celé rodiny. „Skok do světla“, tedy snaha žít jako gádžo, se kováři a poté horníku Andrejovi nezdařil. Nacistická mašinerie se postará, aby ho nestihl uskutečnit ani jeho syn Gejza. A na rodinu Igora, syna Gejzy a Tery, úspěšného houslisty a kapelníka, jemuž se během šedesátých let nadějně otevřel svět „bílých“, přivolá touha užívat si gádžovského způsobu života zkázu.

Tragédie nepostihla pouze Igorova staršího syna Adama. A právě jeho životní příběh prochází celou knihou a vypovídá o věčném sváru mezi „romským“ a „gádžovským“. Adam se dostal daleko – vystudoval medicínu, naplňuje ho vztah s milovanou „bílou“ dívkou Evou, rovněž lékařkou, prožívá šťastnou praxi ve venkovské ordinaci, uprostřed romské komunity. Ale cesta je to nelehká, plná překážek nastavených společenskými konvencemi. A když Adam konečně získá zaměstnání v Praze, zdá se, že se „skok do světla“ zdařil: že se zbavil romství a zajistil si postavení ve světě „bílých“. Ale i jemu je osud nepříznivý…

Do fiktivního příběhu autor vkládá faktografické pasáže evokující klíčová období české i romské historie. Jiné pasáže, nazvané Romské nebe, zase vypovídají o životním způsobu Romů a jejich tradičních hodnotách, o romštině, romských zvyklostech, písních, příslovích, pohádkách… Autor nementoruje, neradí Romům, jak mají žít, ani nenabádá „bílé“ spoluobčany, jak se k nim mají chovat. Ale drží palce menšině, „těm slabším“, jež stíhá v každé majoritní společnosti nesnadný, někdy i trpký úděl.  

Přemysl Veverka získal za tento román na literárním festivalu Zeyerovy Vodňany 2009 cenu, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů po dohodě s Městskou knihovnou Vodňany.


Literaturu a zdroje, které autor použil, uveřejníme na konci tohoto cyklu.