Román na pokračování - "Skoky do světla"

Pátý úryvek / Léto 1988

Od promoce uplynulo jenom pár týdnů, ale novopečený MUDr. Adam Šeba pochopil, že jako Rom v Praze a okolí zaměstnání nedostane a že mu nepomůže ani MUDr. Bér, otec jeho bílé dívky Evy. A tak uvítal, když mu kamarád Anton Galo nabídl, že s ním zajede do městečka Doliny na Plzeňsku, kde působí romský lékař František Bajda, dávný známý Antonova otce. Ukázalo se, že doktor Bajda chce odejít do důchodu, a pokud by byl Adam ochotný léčit romskou komunitu, která tam žije, Bajda zařídí, aby místo dostal. Ale pozor, varoval Bajda Adama, zdejší Romové žijí často v hrozných podmínkách, nejsou jako ti vaši fajnoví cigáni na Žižkově…

Samozřejmě že se Adam svěřil Evě se vším, co se v Dolinách dozvěděl a co tam spatřil. Řekl jí, že ho doktor Bajda zaujal,   protože to je správný chlap se správnými názory, a nezamlčel ani to, že ho sevřela úzkost, když pak s Bajdou a Antonem Galem vstoupili do jednoho z romských domů. „Tak proč tam chceš jít? To přece nemáš zapotřebí,“ namítala Eva.

Stoupali po betonových schodech, které ještě pamatují dávnou slávu Žižkova a vedou z Jeseniovy ulice na zdejší kopec, na vrch sv. Kříže, starousedlíky odnepaměti zvaný Křížek. Tady moc města jako by končila. Spolu s přilehlým územím, na němž se původně rozkládala viniční usedlost Parukářka a posléze továrna na výrobu střeliva nazývaná Kapslovna, představuje Křížek příjemnou přírodní enklávu, kousíček venkova osvobozeného od velkoměstského ruchu. Ať už Křížek považujeme za „stráň chudých lásek“, jak napsal ve stejnojmenné básni S. K. Neumann, jenž pod tím kopcem žil ve své Olšanské vile, anebo za útočiště „dětí, psů a úchylů“, jak o něm možná poněkud příkře hovoří současní Žižkováci, jisté je, že se právě odsud otevírá jedinečný pohled na panorama Prahy.
 
Adam to měl na Křížek z Roháčovy ulice kousek, nejednou si sem vyšlápli s babičkou Terou, která odsud obdivovala zejména jezdeckou sochu Jana Žižky, čnící na hřbetu Vítkova – ach ano, zlatá babička Tera sice nevěděla, že si obyvatelé nově ustavené samostatné obce Žižkov dali do štítu vojevůdcovo jméno již v polovině sedmdesátých let devatenáctého století, když odmítli doporučení na loajální název.
 
Rudolfov, jenž měl být holdem habsburskému korunnímu princi a následníku trůnu, ale co je Žižkovákům do prince Rudolfa, stále jim běží před očima slavná bitva na Vítkově, stále v nich rezonují husitské ideály – svoboda, sociální spravedlnost a lidská hrdost, tak blízké i romskému pojetí života – olašská cigánka Tera sice nevěděla, že název Žižkov byl nápadem prvního starosty obce stavitele Karla Hartiga, který se přičinil i o to, že zdejší náměstí a ulice nesou jména velkých Čechů, z nichž většina se prosadila reformním, sociálním, osvětovým a národním programem, takže nemalou část obyvatel Žižkova, který byl roku 1881 povýšen na město a roku 1922 se stal součástí Velké Prahy, od počátku stmelovaly myšlenky vskutku revoluční, a i když babička Tera neznala z  historie Žižkova vlastně nic, duch této tajuplné i velkolepé pražské čtvrti, jenž po staletí přetrvává, ji opanoval téměř okamžitě, jakmile se sem roku 1983 nastěhovala, a sžila se s Žižkovem stejně upřímně jako celá řada Romů, kteří tu v poválečných desetiletích pobývali spolu s bílými ve shodě a porozumění – a tak se stalo – když cigánka Tera loni, roku 1987, pokojně skonala – že její duše vzlétla, a dříve než se definitivně dotkla věčnosti, kroužila nad milovaným Žižkovem a loučila se s ním… a škoda, že Adam nemohl sledovat, jak babička pluje oblohou, neboť živým není dáno, aby dokázali spatřit nadpozemské počínání svých nejbližších – avšak nyní, když Adam stál na Křížku vedle  Evy, zazdálo se mu, že babičku Teru zahlédl, možná to byl jen její odlesk, její aura, její duše… a babička se vznáší, letí nad Žižkovem, naposledy krouží nad těmi báječnými místy, nad domem v Roháčově ulici, z něhož se vznesla, nad náměstím Komenského, Prokopovým, Kostnickým, Havlíčkovým i Sladkovského s  kostelem sv. Prokopa, tvořícím žižkovskou dominantu, nad ulicí Bořivojovou, Husineckou, Štítného, Milíčovou, Chelčického, Rokycanovou, Táboritskou, Žerotínovou a Jeseniovou, nad hřištěm Viktorky, Olšanskými hřbitovy s kostelem sv. Rocha, nad nákladovým nádražím, Židovskými pecemi, Chmelnicí, Krejcárkem, Pražačkou a Ohradou –

babička Tera pluje oblohou, letí a dole pod sebou, v  ulicích i na náměstích, vidí mnohé z  pravověrných Žižkováků, nejen ty, kteří tady stále ještě žijí, ale i ty, již museli zdejší domy – zejména v okolí Komenského náměstí – opustit, neboť příbytky z časů dávné slávy kdysi samostatného města začaly od druhé poloviny sedmdesátých let století dvacátého padat k  zemi jako hromádka karet, pokoseny brutálním rozhodnutím tehdejších vládců, kteří na historických sutinách nechali vztyčit uniformní paneláky, čímž nejenže navždy zlikvidovali část charakteristické žižkovské zástavby, ale i z kořenů vyvrátili životy zdejších obyvatel – ale teď jsou tady všichni, všichni… a babička Tera je na své poslední pouti vidí, ještě jim naposledy mává, ještě jednou nad Křížkem zakroužila, poté se však prudce vznesla a navždycky tam nahoře zmizela.

A Adamovi se zdálo, že babičku zahlédl a že mu to všechno stačila povědět a předat, ale možná to byl jen její odlesk, její aura. „Slyšíš, Adame?“ ozvala se Eva Bérová opět. „Co je s tebou? Ptala jsem se, proč chceš do těch Dolin jít? Do takový díry? Mezi takovou… spodinu. Přece to nemáš zapotřebí.
“ Probral se a pohlédl na svou milou.  
 
„Protože jinde místo neseženu.“ Ale pak se mu zdálo, že babičku Teru přece jen ještě spatřil, že ji ještě naposledy vidí, jak pluje žižkovským nebem. A dodal: „Protože jsem jeden z nich, Evo.“

Aktualizováno: 4.3.2010 10:41:33

 

Přemysl Veverka: Skoky do světla
Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka v Praze a Litomyšli 2007

Na těchto stránkách uveřejňujeme s měsíční periodicitou úryvky z rozsáhlého románu Skoky do světla. Úryvky na sebe většinou nebudou bezprostředně navazovat, ale vzhledem k publikovanému obsahu knihy a charakteristikám jednotlivých kapitol snad budou srozumitelné.

Obsah knihy
Román Skoky do světla líčí život čtyř generací fiktivního romského rodu Šebů v letech 1935 až 1991. Kovář Andrej Šeba odjíždí – ve snaze zbavit se svého romství a uchytit se ve světě „bílých“ – s manželkou, patnáctiletým synem Gejzou a čtrnáctiletou olašskou Cikánkou Terou z podtatranské cikánské osady do Oseka u Duchcova. Právě fakt, že ti dva spolu žijí jako manželé, vyvolá mezi převážně německým obyvatelstvem Oseka vůči Šebovým vlnu odporu, která v době henleinovských excesů narůstá a poznamenává život celé rodiny. „Skok do světla“, tedy snaha žít jako gádžo, se kováři a poté horníku Andrejovi nezdařil. Nacistická mašinerie se postará, aby ho nestihl uskutečnit ani jeho syn Gejza. A na rodinu Igora, syna Gejzy a Tery, úspěšného houslisty a kapelníka, jemuž se během šedesátých let nadějně otevřel svět „bílých“, přivolá touha užívat si gádžovského způsobu života zkázu.

Tragédie nepostihla pouze Igorova staršího syna Adama. A právě jeho životní příběh prochází celou knihou a vypovídá o věčném sváru mezi „romským“ a „gádžovským“. Adam se dostal daleko – vystudoval medicínu, naplňuje ho vztah s milovanou „bílou“ dívkou Evou, rovněž lékařkou, prožívá šťastnou praxi ve venkovské ordinaci, uprostřed romské komunity. Ale cesta je to nelehká, plná překážek nastavených společenskými konvencemi. A když Adam konečně získá zaměstnání v Praze, zdá se, že se „skok do světla“ zdařil: že se zbavil romství a zajistil si postavení ve světě „bílých“. Ale i jemu je osud nepříznivý…

Do fiktivního příběhu autor vkládá faktografické pasáže evokující klíčová období české i romské historie. Jiné pasáže, nazvané Romské nebe, zase vypovídají o životním způsobu Romů a jejich tradičních hodnotách, o romštině, romských zvyklostech, písních, příslovích, pohádkách… Autor nementoruje, neradí Romům, jak mají žít, ani nenabádá „bílé“ spoluobčany, jak se k nim mají chovat. Ale drží palce menšině, „těm slabším“, jež stíhá v každé majoritní společnosti nesnadný, někdy i trpký úděl.  

Přemysl Veverka získal za tento román na literárním festivalu Zeyerovy Vodňany 2009 cenu, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů po dohodě s Městskou knihovnou Vodňany.


Literaturu a zdroje, které autor použil, uveřejníme na konci tohoto cyklu.