Román na pokračování - "Skoky do světla"

Šestý úryvek / Léto 1988

Šestý úryvek / Léto 1988

Eva sice předpokládala, že nastoupí do zaměstnání až po prázdninách, ale její otec celou záležitost urychlil. Vyslechl si totiž – a s nemalým pohrdáním – informaci o tom, že Adam čeká kvůli své práci na vzkaz od nějakého cikánského doktora odkudsi od Plzně. Zároveň mu nemohlo uniknout, že dcera sdílí osud toho tmavého mladíka, do něhož se bohužel zakoukala, až příliš osobně. A to   se MUDr. Karlu Bérovi nelíbilo. Navíc se ho opět, jako kdykoli, když o tom Cikánovi padla třeba jen zmínka (jako lékaře si ho nechtěl ani představit), zmocnil pocit nadřazenosti, jenž mu velel jednat. A tak usoudil,   že bude užitečnější, když Eva začne pracovat co nejdříve – a třeba přijde na jiné myšlenky. Proto promluvil s doktorem Hejdukem, primářem vinohradské nemocnice, svým dávným známým, který mu měl co vracet.

Ostatně, onen způsob existence založený na zásadě „dneska já tobě, zítra ty mně“ si lidé v časech komunistického režimu rozpracovali do značné dokonalosti, takže osobní vztahy, důležité známosti a vlivné konexe patřily k vysoce ceněným hodnotám a za jistých okolností mohly platit víc než peníze. Systém služeb a protislužeb totiž fungoval naprosto spolehlivě, byl jednodušší a výsledek většinou zaručenější než zdlouhavé a únavné oficiální postupy. 

„My s tvou holkou počítáme,“ řekl primář Bérovi, „ale až od září, jak jsme se domluvili.“

„Potřeboval bych to o měsíc dřív.“

„Ale to je už za pár dní, nevím, pochop, systemizace, vyhláška, musel bych o tom promluvit s ředitelem...“ blábolil primář, protože usilovně přemýšlel, zda by mohl z nové situace vytěžit něco pro sebe.

MUDr. Karel Bér, člen obvodního výboru strany, samozřejmě znal tyhle hry. Jenže teď neměl chuť rozjíždět s primářem novou partii. Požádal ho o pomoc, protože si byl jistý, že se před Hejdukem má na pozoru i ředitel nemocnice, a hlavně – přece je tady ten dloužek. Proto prohlásil kategoricky:

„Když jsme schvalovali tvůj primariát, taky jsem ti nevykládal, s kým o tom musím promluvit.“

A to byl mat. Primář pochopil, že nemá smysl, aby uvažoval o dalším tahu.  

A tak jakýsi ženský hlas, který se v telefonu představil jako vinohradská nemocnice, sděloval zakrátko doktorce Bérové, že se má hlásit prvního srpna v devět třicet u primáře Hejduka. 

Protože Eva neměla o otcově intervenci ani ponětí, nemohla tušit,   proč se termín jejího nástupu změnil. Ale příliš o tom nepřemýšlela. Nevadilo jí, že přijde o poslední měsíc prázdnin. Naopak: zmocnila se jí radost, že se stává lékařkou vytouženého ústavu.

Okamžitě zvedla telefon a sdělila to Adamovi.

První srpnové dny míjely, Praha se vylidnila, ulice sálaly horkem, kanály páchly a nad nehostinnou, rozpálenou dlažbou se tetelil suchý vzduch. Kdykoli po ní Adam kráčel, míval pocit, že se mu žulové kostky propalují do podrážek. Léto v Praze, uprostřed prázdnin, považoval za neštěstí. Žil tady rád, ale v tenhle čas se vždycky snažil, aby z města vypadl. Během studií se mu to dařilo. Letos, s výjimkou pracovního výletu do Dolin, neodjel nikam. Netrpělivě čekal na zprávu od doktora Bajdy. Zatím marně.

A hlavně: každé odpoledne teď přicházel před bránu vinohradské nemocnice, a jakmile se v ní Eva objevila – dnes jen v titěrném přiléhavém tričku a těsné sukénce, jež zdůrazňovaly její vábnou postavu – bral ji za ruku, kolem ramen anebo v pase, odváděl ji a poslouchal nadšený hlas, jímž se svěřovala se vším, co ji toho dne potkalo. Připadala mu jako dítě, jež dostalo vytouženou hračku a nechce ji dát z ruky.

Takzvané kolečko, během něhož začínající lékaři putují z oddělení na oddělení, aby se alespoň v hrubých obrysech seznámili s činností celé nemocnice, Eva zahájila na interně a stejně jako včera i předevčírem Adamovi dopodrobna popisovala ranní vizitu, pacienty nazývala jménem a spekulovala o jejich diagnózách, dneska prý dokonce navrhla změnu léků pro jednoho z nich a ošetřující lékař ji pochválil – přece si pamatuješ, Adame, co nám ve škole tloukli do hlavy o zásadách farmakoterapie, švitořila, jenže to jsou všechno teorie, ale když před tebou leží pacient… Jistě, Evo, usmíval se Adam, vždycky jsem si byl jistý,   že budeš dobrá doktorka, říkal a otevřenou dlaní sjížděl po její nahé paži, zvlhlé krupičkami potu. Cítil její tělo, přitiskl se k ní a zachvěl se.

Miloval ji. A nic na tom neměnila situace, že tak samozřejmě vstoupila do špičkového zařízení, o něž se zkušení lékaři často ucházejí celá léta, zatímco on, který získal tentýž diplom,   stále ještě nevěděl, zda se vůbec dostane do primitivní vesnické ordinace a začne pečovat o pacienty, kteří se budou od těch Eviných tak výrazně lišit.

Došli na Vinohradskou ulici, která stále ještě žhnula a připomínala výheň. Před vchodem do stanice metra Želivského se zastavili. Políbili se. Eva sestoupila po schodech dolů, Adam zamířil ke stanici tramvaje.

Vracel se na Žižkov.   

Aktualizováno: 14.4.2010 10:13:01

 

Přemysl Veverka: Skoky do světla
Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka v Praze a Litomyšli 2007

Na těchto stránkách uveřejňujeme s měsíční periodicitou úryvky z rozsáhlého románu Skoky do světla. Úryvky na sebe většinou nebudou bezprostředně navazovat, ale vzhledem k publikovanému obsahu knihy a charakteristikám jednotlivých kapitol snad budou srozumitelné.

Obsah knihy
Román Skoky do světla líčí život čtyř generací fiktivního romského rodu Šebů v letech 1935 až 1991. Kovář Andrej Šeba odjíždí – ve snaze zbavit se svého romství a uchytit se ve světě „bílých“ – s manželkou, patnáctiletým synem Gejzou a čtrnáctiletou olašskou Cikánkou Terou z podtatranské cikánské osady do Oseka u Duchcova. Právě fakt, že ti dva spolu žijí jako manželé, vyvolá mezi převážně německým obyvatelstvem Oseka vůči Šebovým vlnu odporu, která v době henleinovských excesů narůstá a poznamenává život celé rodiny. „Skok do světla“, tedy snaha žít jako gádžo, se kováři a poté horníku Andrejovi nezdařil. Nacistická mašinerie se postará, aby ho nestihl uskutečnit ani jeho syn Gejza. A na rodinu Igora, syna Gejzy a Tery, úspěšného houslisty a kapelníka, jemuž se během šedesátých let nadějně otevřel svět „bílých“, přivolá touha užívat si gádžovského způsobu života zkázu.

Tragédie nepostihla pouze Igorova staršího syna Adama. A právě jeho životní příběh prochází celou knihou a vypovídá o věčném sváru mezi „romským“ a „gádžovským“. Adam se dostal daleko – vystudoval medicínu, naplňuje ho vztah s milovanou „bílou“ dívkou Evou, rovněž lékařkou, prožívá šťastnou praxi ve venkovské ordinaci, uprostřed romské komunity. Ale cesta je to nelehká, plná překážek nastavených společenskými konvencemi. A když Adam konečně získá zaměstnání v Praze, zdá se, že se „skok do světla“ zdařil: že se zbavil romství a zajistil si postavení ve světě „bílých“. Ale i jemu je osud nepříznivý…

Do fiktivního příběhu autor vkládá faktografické pasáže evokující klíčová období české i romské historie. Jiné pasáže, nazvané Romské nebe, zase vypovídají o životním způsobu Romů a jejich tradičních hodnotách, o romštině, romských zvyklostech, písních, příslovích, pohádkách… Autor nementoruje, neradí Romům, jak mají žít, ani nenabádá „bílé“ spoluobčany, jak se k nim mají chovat. Ale drží palce menšině, „těm slabším“, jež stíhá v každé majoritní společnosti nesnadný, někdy i trpký úděl.  

Přemysl Veverka získal za tento román na literárním festivalu Zeyerovy Vodňany 2009 cenu, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů po dohodě s Městskou knihovnou Vodňany.


Literaturu a zdroje, které autor použil, uveřejníme na konci tohoto cyklu.