Román na pokračování - "Skoky do světla"

Sedmý úryvek / jaro 1935

/Začátek jara 1935/

Když vůz zakrytý plachtou a tažený valachy Jožou a Ferem mířil onoho březnového dne roku 1935 k Ružomberoku, Andrej Šeba, v Uhoranech přezdívaný Frajer, by si na kozlíku jistě rád zvesela pohvizdoval, protože se jeho rozhodnutí skočit do světla začínalo naplňovat, avšak dívka jménem Tera mu způsobovala nejen starost, ale vyvolávala v  něm i vzpomínky na týdny právě minulé.

Tehdy už věděl  jistě, že  Uhorany opustí, a se svým záměrem seznámil čhibala a tím i celou komunitu. Tamější předák to Andrejovi nerozmlouval, ale připomněl mu, že jeho rodiče kdysi z osady nešťastně utekli. V  té chvíli Frajer pochopil, že by se měl s jejich činem veřejně vyrovnat. Možná by to mohl udělat, napadlo ho, během rozloučení těsně před odjezdem. Ale na to byl ještě čas.

Dny míjely a Frajer se mohl v poklidu připravovat na odjezd –kdyby ovšem nedaleko Uhoran, tam, kde se potok rozšiřuje a vykrajuje do rozlehlých luk velký oblouk, početná rodina Kolomana Bihariho s  dobrými dvěma desítkami příbuzných nepřerušila svou pouť a nevztyčila v těch místech tábořiště.

Bihariové byli olašští cigáni čili Vlachike Roma, označovaní jako Vlachové nebo také Olaši, lid kočovný, jejichž předkové pocházeli z  Rumunska, a protože Bihariové náleželi do podskupiny Lovare čili „Lovarů“, většinou se živili obchodem s koňmi.

Když bihariovské vurdony zastavily, muži nejprve obstarali koně, pak postavili stany. Ženy založily ohniště a navařily jídlo. A teprve potom vozy zbavené plachet vydaly svá tajemství: kuchyňské nádobí, sady lžic, nožů, naběraček a vařeček, pracovní nástroje, veškeré nezbytnosti, bez nichž se koňské handlířství neobejde, ale hlavně truhly s oblečením a se zlatými šperky, které olašští cigáni střežili jako oko v hlavě.

Odpradávna tvořili uzavřenou, jakoby polotajnou pospolitost, jejíž příslušníci se řídili  vlastními pravidly i vnitřními zákony a zachovávali si svůj specifický způsob života, svou kulturu i mluvu, jakýsi „olašský jazyk“, natolik odlišný od romských dialektů, že se Romům z  jiných subetnických skupin jevil téměř jako cizí – a o to Vlachům šlo. Tento „jazyk“ byl jednou z  pojistek, která střežila, aby ostatní cigánský svět Vlachům v podstatě nerozuměl, natož aby se někdo zvnějšku pokoušel dostat se mezi ně, vstoupit do jejich společenství. Olaši totiž věřili, že se jejich životní dráhy klenou mnohem výše, než po jakých se trmácejí skupiny jiných cigánů, a protože se cítili být nad nimi povzneseni, nekontaktovali se s  nimi ani se s nimi nestýkali. Nutno dodat, že Vlachy k  takovému počínání vedly i značné rozdíly, jež mezi nimi a „těmi druhými“ existovaly, především majetkové, reprezentované nejen penězi, ale často i nemalým množstvím zlata.  

Bývalo zvykem, že se olašští cigáni kdesi utábořili, pobyli dva tři dny a potom putovali dál, křižovat zase jiný pruh země, ale možná to nebylo pravidlo natolik závazné, protože tentokrát je Bihariové porušili. Zůstali v ohybu uhoranského potoka týden. A protože je četníci nevyhnali, přidali další týden.  

Tehdy se obyvatelé osady Uhorany už ptali sami sebe, co nové sousedy, vzdálené pár kilometrů, na luční planině tak dlouho drží. Zlé úmysly kočovníkům nepřikládali, a protože znali zákonitosti romipen, ani se nesnažili s Vlachy sejít. 

Leč s nedorostlými,   ba i s  dospívajícími osadníky to bylo jiné, neboť mládež, i ta cigánská, mívá občas touhu čepýřit si hrdá pírka podle vlastních představ. A tak se stávalo, že se z okraje osady zvláště zvečera odloupla skupinka zvědavců a vydala se –skrytá pod mohutnými olšemi, jež potok roubily a které se utápěly v  nastávající tmě – až k místům, kde se začínaly tyčit stany, kde oddechovali odpočívající koně, střeženi statným mužem ozbrojeným  puškou, a kde kolem plápolajícího ohně vířilo hlučné lidské kolotání. Cigáňata vyrostlá v  usedlé komunitě zírala na neznámý život, jenž se před nimi rozprostíral, s pocity vzrušení. A možná k  tomu ani nebyl zapotřebí   vnější podnět,   ale stačila srdce otevřená na obou stranách – a mladí   Vlaši vycítili, že dostali návštěvu, která se nachází sice nablízku, avšak stále ještě v bezpečné vzdálenosti od pravidel dospělých.

A tak došlo k setkání, samozřejmě tajnému.

A potom k dalšímu.

A následujícího večera odstartovala pod temnou klenbou olší jakási dětská hra, ovšemže tichá, aby nevyprovokovala dospělý tábor, ale nadmíru příjemná, neboť si během ní mladí příslušníci obou romských skupin nejprve hleděli do očí a posléze se uchopili za ruce. Zdálo se, že by dávné bariéry mohly třeba i padnout. A nezúčastněný pozorovatel by si řekl, že existence zdí, které mezi sebe lidé staví, je závislá výhradně na jejich vůli.

A za pár dní nové pohledy do očí a nové stisky rukou.

A pak se to stalo.

Dva z nich se políbili.

Při té tiché, nenápadné dětské hře se políbili, zcela jistě pouze kratince, možná docela mimoděk, jako by se jejich rtů zrychla dotkl motýl, jenž dosedl a vzápětí ihned vzlétl. Ale polibek to byl.

Patnáctiletý Gejza, syn uhoranského kováře Andreje Šeby, a čtrnáctiletá Tera, dcera kočujícího obchodníka s koňmi Kolomana Bihariho, sami ustrnuli nad tím, co se jim přihodilo.

Právě jim, jednomu ze Servika Roma, druhé z Vlachike Roma.

Kdyby je dosavadním životem provázely jiné knihy, než do jakých měli možnost nahlédnout, mohlo je napadnout, že to Kapuletové jen tak nenechají, pokud se k nim opovážlivost toho Monteka donese. 

A to je důvod, proč zdánlivě nevinný polibek znamenal začátek starostí, jež na kováře dolehly ještě v Uhoranech a které ho svíraly i nyní, když seděl na kozlíku a vedl valachy k Ružomberoku.

Aktualizováno: 19.5.2010 7:41:29

 

Přemysl Veverka: Skoky do světla
Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka v Praze a Litomyšli 2007

Na těchto stránkách uveřejňujeme s měsíční periodicitou úryvky z rozsáhlého románu Skoky do světla. Úryvky na sebe většinou nebudou bezprostředně navazovat, ale vzhledem k publikovanému obsahu knihy a charakteristikám jednotlivých kapitol snad budou srozumitelné.

Obsah knihy
Román Skoky do světla líčí život čtyř generací fiktivního romského rodu Šebů v letech 1935 až 1991. Kovář Andrej Šeba odjíždí – ve snaze zbavit se svého romství a uchytit se ve světě „bílých“ – s manželkou, patnáctiletým synem Gejzou a čtrnáctiletou olašskou Cikánkou Terou z podtatranské cikánské osady do Oseka u Duchcova. Právě fakt, že ti dva spolu žijí jako manželé, vyvolá mezi převážně německým obyvatelstvem Oseka vůči Šebovým vlnu odporu, která v době henleinovských excesů narůstá a poznamenává život celé rodiny. „Skok do světla“, tedy snaha žít jako gádžo, se kováři a poté horníku Andrejovi nezdařil. Nacistická mašinerie se postará, aby ho nestihl uskutečnit ani jeho syn Gejza. A na rodinu Igora, syna Gejzy a Tery, úspěšného houslisty a kapelníka, jemuž se během šedesátých let nadějně otevřel svět „bílých“, přivolá touha užívat si gádžovského způsobu života zkázu.

Tragédie nepostihla pouze Igorova staršího syna Adama. A právě jeho životní příběh prochází celou knihou a vypovídá o věčném sváru mezi „romským“ a „gádžovským“. Adam se dostal daleko – vystudoval medicínu, naplňuje ho vztah s milovanou „bílou“ dívkou Evou, rovněž lékařkou, prožívá šťastnou praxi ve venkovské ordinaci, uprostřed romské komunity. Ale cesta je to nelehká, plná překážek nastavených společenskými konvencemi. A když Adam konečně získá zaměstnání v Praze, zdá se, že se „skok do světla“ zdařil: že se zbavil romství a zajistil si postavení ve světě „bílých“. Ale i jemu je osud nepříznivý…

Do fiktivního příběhu autor vkládá faktografické pasáže evokující klíčová období české i romské historie. Jiné pasáže, nazvané Romské nebe, zase vypovídají o životním způsobu Romů a jejich tradičních hodnotách, o romštině, romských zvyklostech, písních, příslovích, pohádkách… Autor nementoruje, neradí Romům, jak mají žít, ani nenabádá „bílé“ spoluobčany, jak se k nim mají chovat. Ale drží palce menšině, „těm slabším“, jež stíhá v každé majoritní společnosti nesnadný, někdy i trpký úděl.  

Přemysl Veverka získal za tento román na literárním festivalu Zeyerovy Vodňany 2009 cenu, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů po dohodě s Městskou knihovnou Vodňany.


Literaturu a zdroje, které autor použil, uveřejníme na konci tohoto cyklu.