Román na pokračování - "Skoky do světla"

Osmý úryvek

Osmý úryvek

Mezi Gejzou a Terou to zablýsklo neobyčejně rychle, touha   okamžitě vzplála a hořela naplno. Dny, v nichž se zázračná proměna děla, běžely jako divocí koně.

Bývá v povaze cigánů, že se jich láska i nenávist, dvě podoby jediného citu, zmocní ihned, právě nyní, třeba bez jakýchkoli náznaků či předeher, a na věku přitom pramálo záleží. Ostatně, když se Gejza před patnácti lety narodil, otci Andrejovi bylo šestnáct a matce Márii o rok méně. Bihariovi na tom byli podobně. A hlavně – Andrej se tehdy znal s Máriou asi tři týdny a tahle doba stačila k tomu, aby se slavilo mangavipen… Divocí koně pádí tryskem, a pokud je cigán nechytí za hřívu v pravou chvíli, vysmeknou se mu navždy. Milování ani rána nožem na sebe nesmí nechat čekat.

A tak se Gejza s Terou scházeli denně, ovšemže potajmu.   Chlapec vycházel z osady a dívka z  tábora, jeden šel druhému vstříc a setkávali se kdesi uprostřed cesty, kde je milosrdně skryly mohutné olše.

Během láskyplných slůvek a něžných doteků se ujišťovali o tom, že k sobě patří a že je nikdo nerozdělí, i když oba věděli, že tradice nedovolí, aby dívka z Vlachike Roma byla zaslíbena mladíkovi ze Servika Roma. Že takový vztah není možný. Přitom se společný čas mladičkých milenců krátil. Třeba už nebude trvat dlouho a Šebovi se vydají do Čech. Nebo se zvedne rodina Bihariů a pojede dál.

Takže v těch horečných dnech, kdy se láska vzpíná vzhůru a zároveň je škrcena při zemi, chodil Gejza jako bez duše a před očima mu naskakovaly obrazy, o nichž snil, které si představoval a mohl si je vyvolávat, protože jsou v  romské komunitě dostatečně známé a přecházejí z generace na generaci.

Na těch obrazech se dva milují, chlapci je patnáct a dívce o rok méně, Gejza viděl sebe a Teru a spatřil tam také své i Teřiny rodiče a potom otcové usoudili, že není důvod nadále čekat a že tedy uspořádají mangavipen čili „zásnuby“ anebo spíše „zaslíbení“, což znamená, že mladí budou k sobě náležet jako manžel a manželka se vším, co k takovému svazku patří –

a už tedy osadou kráčí veselý průvod, v jeho čele čhibalo, ani ne tak „mluvčí“, jak vyplývá z názvu, neboť čhib znamená „jazyk“, „řeč“, ale hlavně starosta, vážený muž a zdejší autorita, za ním manželé Andrej a Mária Šebovi a jejich syn Gejza, oblečeni čistě a svátečně –

a čhibalo je vede k domku Kolomana Bihariho, kterého Gejza ve skutečnosti nikdy neviděl, ale na obrazech, jež mu naskakují před očima, toho muže samozřejmě zná a totéž platí o jeho manželce, a otec Bihari v Gejzových představách není kočovným koňským handlířem, nýbrž usedlým uhoranským košíkářem –

a když průvod dospěl ke košíkářově domku, Koloman Bihari vyšel na práh i s  manželkou a pěti dětmi, z nichž nejstarší Tera zářila neskutečnou krásou, jak se Gejzovi zdálo, všichni se navzájem pozdravili a poté košíkář pozval kováře dovnitř, naplnil pálenkou tři sklínky, z nichž jednu, která patřila předkům, vylil na podlahu a dvěma zbývajícími si otcové přiťukli, načež Koloman pravil, že dcera Tera dostala domácí vzdělání a má to, co potřebuje: žužipen – „čistotu, čistotnost“ i paťiv – nejen znalost projevů „úcty“, ale i „poctivost, věrnost jedinému muži“, a že tedy bude jak lačhi romňi – „dobrou manželkou“, tak především lačhi daj – „dobrou matkou“, což zároveň znamenalo, že doživotní věrnost je pro ženu zákonem, zatímco nevěra muže zvyšuje jeho prestiž a manželky se jí někdy dokonce chlubí, poukazujíce tím na manželovy přednosti, a znamenalo to i naději, že žena bude plodná, a pokud by se během několika let prokázal opak, stane se všemi opovrhovanou a muži nikdo nebude mít za zlé, když ji opustí, a Koloman ještě dodal, že dceru svěřuje do kovářovy péče a že Tera zná povinnosti, jež z toho vyplývají –

a na těch obrazech, které si Gejza představoval a jež si kreslil před očima, pak otcové vyšli před dům, objali se, a to bylo znamení, že mangavipen může začít, takže se ozval hlas houslí, vysoký, tklivý, melodie vzlétla k modravé obloze, jež se nad osadou rozevírala, nápěv se kdesi zlomil a snášel se opět dolů, čhibalo vykročil k rodině Šebových, vzal Gejzu za ruku a vedl ho k Teře, jakýmsi vznešeným pohybem postavil snoubence těsně vedle sebe a pronesl obřadní formule, především zdůraznil, že oba zrodil Bůh prostřednictvím rodičů, kteří nyní souhlasí, aby jejich děti byly před Bohem sobě zaslíbeny, a poté promluvili Gejza a Tera –

mám Teru rád, budu ji mít rád a budu se k ní dobře chovat, pravil patnáctiletý –

mám Gejzu ráda, budu ho mít ráda a budu se k němu dobře chovat, pravila čtrnáctiletá –

a trylek houslí, tichý a něžný, se zatřepotal nad hlavami a ještě chvilku se tam vznášel, načež čhibalo překřížil snoubencům levá zápěstí, jež se nacházejí blíže k srdci než pravá, ovázal je bělostným šátkem a do dlaní jim nalil víno, chlapec pil z její dlaně, dívka z  jeho, a když se políbili, přítomní propukli v jásot, kapela spustila ryčný čardáš a nevěstin otec divoce zavýskl –

neboť od této chvíle byli oba mladí lidé považováni cigánským společenstvím za manžele, takže spolu mohli žít a přivádět na svět děti –

a proto už všichni k velikému ohništi, kde voněly halušky, ať s masem (haluški maseha) nebo se zelím  (armineha), s tvarohem  (ciraleha) či se slaninou (balevaha), připravovaly se tam zelné listy plněné mletým masem, jimž se říká hulki nebo golubci, a především goja, pravá cigánská pochoutka, tedy vepřová střeva naplněná bramborami anebo mletým masem –

a proto už kapela hraje kolem velikého ohniště a všechny poháry letí vzhůru, neboť on a ona jsou již jako manželé –

a lhostejno, že se baro bijav čili „velká svatba“, která představuje oficiální akt, bude možná konat až později, třeba až za řadu let, hlavně až mladí dosáhnou úřední dospělosti, možná až si něco našetří a budou si chtít založit vlastní domácnost, ale tyhle věci ještě počkají, neboť to nejdůležitější pro společný život, vyznání a slib lásky, bylo právě učiněno a potvrzeno… a z toho je zřejmé, že mangavipen znamená   víc než baro bijav.

Takové obrazy si Gejza kreslil před očima, takové představy si vyvolával, i když věděl a Tera s ním, že mangavipen slavit nebudou. Že k jejich zaslíbení nikdy nedojde. Že jim to tradice nedovolí. A zatímco se chlapec se svou trýzní svěřil otci, dívka si tajemství nechala pro sebe. Jako by si byla jistá, že se musí sama přičinit o to, aby Gejzu neztratila. 

A že taková možnost existuje.


Aktualizováno: 22.6.2010 14:57:26

 

Přemysl Veverka: Skoky do světla
Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka v Praze a Litomyšli 2007

Na těchto stránkách uveřejňujeme s měsíční periodicitou úryvky z rozsáhlého románu Skoky do světla. Úryvky na sebe většinou nebudou bezprostředně navazovat, ale vzhledem k publikovanému obsahu knihy a charakteristikám jednotlivých kapitol snad budou srozumitelné.

Obsah knihy
Román Skoky do světla líčí život čtyř generací fiktivního romského rodu Šebů v letech 1935 až 1991. Kovář Andrej Šeba odjíždí – ve snaze zbavit se svého romství a uchytit se ve světě „bílých“ – s manželkou, patnáctiletým synem Gejzou a čtrnáctiletou olašskou Cikánkou Terou z podtatranské cikánské osady do Oseka u Duchcova. Právě fakt, že ti dva spolu žijí jako manželé, vyvolá mezi převážně německým obyvatelstvem Oseka vůči Šebovým vlnu odporu, která v době henleinovských excesů narůstá a poznamenává život celé rodiny. „Skok do světla“, tedy snaha žít jako gádžo, se kováři a poté horníku Andrejovi nezdařil. Nacistická mašinerie se postará, aby ho nestihl uskutečnit ani jeho syn Gejza. A na rodinu Igora, syna Gejzy a Tery, úspěšného houslisty a kapelníka, jemuž se během šedesátých let nadějně otevřel svět „bílých“, přivolá touha užívat si gádžovského způsobu života zkázu.

Tragédie nepostihla pouze Igorova staršího syna Adama. A právě jeho životní příběh prochází celou knihou a vypovídá o věčném sváru mezi „romským“ a „gádžovským“. Adam se dostal daleko – vystudoval medicínu, naplňuje ho vztah s milovanou „bílou“ dívkou Evou, rovněž lékařkou, prožívá šťastnou praxi ve venkovské ordinaci, uprostřed romské komunity. Ale cesta je to nelehká, plná překážek nastavených společenskými konvencemi. A když Adam konečně získá zaměstnání v Praze, zdá se, že se „skok do světla“ zdařil: že se zbavil romství a zajistil si postavení ve světě „bílých“. Ale i jemu je osud nepříznivý…

Do fiktivního příběhu autor vkládá faktografické pasáže evokující klíčová období české i romské historie. Jiné pasáže, nazvané Romské nebe, zase vypovídají o životním způsobu Romů a jejich tradičních hodnotách, o romštině, romských zvyklostech, písních, příslovích, pohádkách… Autor nementoruje, neradí Romům, jak mají žít, ani nenabádá „bílé“ spoluobčany, jak se k nim mají chovat. Ale drží palce menšině, „těm slabším“, jež stíhá v každé majoritní společnosti nesnadný, někdy i trpký úděl.  

Přemysl Veverka získal za tento román na literárním festivalu Zeyerovy Vodňany 2009 cenu, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů po dohodě s Městskou knihovnou Vodňany.


Literaturu a zdroje, které autor použil, uveřejníme na konci tohoto cyklu.