Román na pokračování - "Skoky do světla"

Devátý úryvek / Začátek jara 1935

Devátý úryvek / Začátek jara 1935

Žebřiňák zakrytý plachtou opustil Ružomberok, mířil k Moravě a Andrej Šeba si v duchu říkal, jak rád by před dvěma dny přijal synovo vyznání, že ho potkala láska, ale tohle bylo něco jiného. Olašská dívka! Vlachike Roma! Ach, Bože, co jsme komu udělali? napadlo kováře, aniž považoval za nutné zeptat se na cokoli, co s Terou a její rodinou souvisí. 

V  téhle chvíli to nebylo důležité. V  téhle chvíli bylo důležité vyřešit nepřijatelnou situaci dříve, než se stane neštěstí. Dříve, než se ta zpráva rozkřikne po uhoranské osadě nebo v olašském ležení. Než dají Bihariovi rázně najevo, že do jejich pospolitosti je cizím vstup zakázán a že jejich zákonitosti platí.

Andrej se rozhodl sbalit domácnost i dílnu a neprodleně se vydat na cestu. Zítra, nejpozději pozítří! Díky, Bože, že máme možnost zmizet, řekl si dokonce Andrej, a i když svůj záměr sdělil Gejzovi ohleduplně, chlapec se stejně propadl do křečovitého pláče.

„Nechci bez Tery žít,“ naříkal.

„Je mi to líto, synku, ale nemůžeš s ní žít,“ prohlásil kovář.

Andrej se s osadníky rozloučil v dobrém – chci zkusit štěstí v Čechách, vysvětlil – a poručil ženě i synovi, aby si s nakládáním vozu pospíšili. Přitom s Gejzou prožíval jeho trýzeň, protože chlapci bylo jasné, že od Tery odjíždí zřejmě navždy. 

Žebřiňák vyjel z Uhoran hned za úsvitu. Gejza odmítl místo na kozlíku, které mu otec nabídl, a schoulil se do matčiny náruče uvnitř vozu.

A možná za deset patnáct minut se to stalo.

Kočí Andrej v černých kalhotách, režné košili, tmavé kožené vestě a s puntíkatým šátkem kolem krku vedl valachy Jožu a Fera rozbahněnou polní cestou, jež spojovala Uhorany s okresní silnicí směřující do Popradu. Náhle si všiml, že se v zatáčce před ním, vzdálené asi dvě stě metrů, napřímila jakási postava. Andrej Šeba zpozorněl a snažil se odhadnout, kdo tam stojí. Vůz se přiblížil a kovář poznal, že to je dívka, spíše děvčátko, možná ještě dítě, hlavu zabalenou do velkého šátku s třásněmi, jenž zakrýval i útlá, nedospělá ramena a jemuž se říká khosno nebo kendovo.  Horní polovinu těla měla pokrytou výrazně barevnou a vzorovanou blůzou s dlouhými rukávy, nabranými do manžet, řečenou vizitka či gad, a od pasu až ke kotníkům padala typická sukně olašských žen, takzvaná cocha.

Když vůz ujel ještě asi dvě desítky metrů, dívka mu vyšla vstříc a zůstala stát uprostřed úzké cesty. Kočímu nezbylo, než zastavit.

Seděl na kozlíku a díval se na neznámou přes lesknoucí se hřbety koní, hleděl jí do tváře, která nevykazovala žádné zvláštní pohnutí, dívka mu připadala klidná, odevzdaná a pokorná, jakoby vyrovnaná s osudem, jenž ji čeká. A protože se v širém okolí nevyskytovala živá duše, kováře napadlo, že sem ta křehká bytost přibyla   z  jiného než reálného světa.   

Sestoupil s vozu. Došel k ní.

„Tera?“ zeptal se, ačkoli si byl už jistý.

„Kde je Gejza? Prosím…“

Hleděl jí do očí, zdály se mu upřímné a laskavé.

„Mám s  sebou všechno,“ mírným pohybem ruky ukázala na poloprázdnou zajdu, plachtu svázanou na krku i v  pase a umístěnou na zádech, kterou si na sebe vzala proti všem zvyklostem, neboť zajdu používaly ženy středního a staršího věku usedlé v osadách, nikoli olašské cigánky, a mladé dívky už vůbec ne, „všechno, co potřebuju,“ upřesnila. „Mám Gejzu ráda,“ řekla prostě. „Budu pro vás pracovat, nechci nic zadarmo… “ 

Kovář si uvědomil, že ho dojímá nejen dívčina paťiv čili schopnost prokazovat „úctu“ a „slušnost“, v níž byla zřejmě vychována, ale i její rozhodnost a odhodlání. Řekl však kategoricky:

„Nedělej to. Vrať se domů.“

„Kde je Gejza…?“ opakovala čtrnáctiletá.

„Tvůj otec určitě neví, že jsi tady,“ ujišťoval se.

„Spíš by mě zabil…“

Šeba smutně pokýval hlavou.

V  té chvíli vystoupil z  vnitřku vozu kovářův syn, patnáctiletý, rozeběhl se k Teře a prudce ji objal.

„Moje, moje,“ zašeptal, ale ihned ji pustil. Věděl, že se nehodí, aby se před otcem choval tak důvěrně.

Kovář se na něho přísně podíval:

„Vy jste se domluvili? Tys o tom věděl?“

„Ne, ne… Gejza za nic nemůže, nevěděl nic. Sama jsem se rozhodla,“ řekla Tera.

Andrej nepochyboval, že dívka mluví pravdu.

A potom k ní přistoupila kovářova manželka Mária a vzala ji do náruče.

„Naše milá,“ přitiskla ji k sobě. „Ty nešťastná, dobrá,“ šeptala jí do vlasů černých jako uhel.

„Vrať se,“ zopakoval kovář, ale Tera zakroutila hlavou:

„Nemůžu Gejzu opustit.“

„Když utečeš,“ snažil se Andrej vysvětlit, „stihne tě těžký trest… Zavřeš si za sebou všechny dveře. Doma tě zavrhnou, budeš vypovězená, zřekneš se věna, přijdeš o všechno… Třeba tě tvoje rodina nebude chtít už nikdy  vidět.“

„Já vím,“ podívala se kováři zpříma do očí. „Ale hůř mi bude bez Gejzy. Prosím…“

„Prosím, táto, na kolenou tě prosím…“ naléhal Gejza.

Andrej Šeba zhluboka vzdychl:

„Snad mi Bůh odpustí.“ Pak Teru objal a pravil: „Vítám tě, buď u nás šťastná.“

Dívka mu chtěla políbit ruku, ale kovář to nedovolil.

„Musíš to oznámit rodičům,“ přikázal.

„Nechám vzkaz u známých v  Popradu,“ prohlásila. „Oni to vyřídí.“

„Gejzo,“ pohlédl na syna, „máš tady ženu. A my jsme dostali snachu,“ řekl manželce. „Vezmi ji do vozu.“


Aktualizováno: 13.7.2010 7:56:37

 

Přemysl Veverka: Skoky do světla
Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka v Praze a Litomyšli 2007

Na těchto stránkách uveřejňujeme s měsíční periodicitou úryvky z rozsáhlého románu Skoky do světla. Úryvky na sebe většinou nebudou bezprostředně navazovat, ale vzhledem k publikovanému obsahu knihy a charakteristikám jednotlivých kapitol snad budou srozumitelné.

Obsah knihy
Román Skoky do světla líčí život čtyř generací fiktivního romského rodu Šebů v letech 1935 až 1991. Kovář Andrej Šeba odjíždí – ve snaze zbavit se svého romství a uchytit se ve světě „bílých“ – s manželkou, patnáctiletým synem Gejzou a čtrnáctiletou olašskou Cikánkou Terou z podtatranské cikánské osady do Oseka u Duchcova. Právě fakt, že ti dva spolu žijí jako manželé, vyvolá mezi převážně německým obyvatelstvem Oseka vůči Šebovým vlnu odporu, která v době henleinovských excesů narůstá a poznamenává život celé rodiny. „Skok do světla“, tedy snaha žít jako gádžo, se kováři a poté horníku Andrejovi nezdařil. Nacistická mašinerie se postará, aby ho nestihl uskutečnit ani jeho syn Gejza. A na rodinu Igora, syna Gejzy a Tery, úspěšného houslisty a kapelníka, jemuž se během šedesátých let nadějně otevřel svět „bílých“, přivolá touha užívat si gádžovského způsobu života zkázu.

Tragédie nepostihla pouze Igorova staršího syna Adama. A právě jeho životní příběh prochází celou knihou a vypovídá o věčném sváru mezi „romským“ a „gádžovským“. Adam se dostal daleko – vystudoval medicínu, naplňuje ho vztah s milovanou „bílou“ dívkou Evou, rovněž lékařkou, prožívá šťastnou praxi ve venkovské ordinaci, uprostřed romské komunity. Ale cesta je to nelehká, plná překážek nastavených společenskými konvencemi. A když Adam konečně získá zaměstnání v Praze, zdá se, že se „skok do světla“ zdařil: že se zbavil romství a zajistil si postavení ve světě „bílých“. Ale i jemu je osud nepříznivý…

Do fiktivního příběhu autor vkládá faktografické pasáže evokující klíčová období české i romské historie. Jiné pasáže, nazvané Romské nebe, zase vypovídají o životním způsobu Romů a jejich tradičních hodnotách, o romštině, romských zvyklostech, písních, příslovích, pohádkách… Autor nementoruje, neradí Romům, jak mají žít, ani nenabádá „bílé“ spoluobčany, jak se k nim mají chovat. Ale drží palce menšině, „těm slabším“, jež stíhá v každé majoritní společnosti nesnadný, někdy i trpký úděl.  

Přemysl Veverka získal za tento román na literárním festivalu Zeyerovy Vodňany 2009 cenu, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů po dohodě s Městskou knihovnou Vodňany.


Literaturu a zdroje, které autor použil, uveřejníme na konci tohoto cyklu.