Román na pokračování - "Skoky do světla"

Desátý úryvek / Podzim 1988

Desátý úryvek / Podzim 1988
 
„Ordinace,“ oznámila do telefonu asi padesátiletá zdravotní sestra Marie Kulhavá. Poslouchala hlas na druhé straně. „Moment,“ řekla, sluchátko odložila na stůl a podívala se na MUDr. Adama Šebu. „Pane doktore, volá  Verešová. Starej Vereš – asi srdce. Prý vypadá špatně.“
 
„Jedu  tam... Zavolejte  záchranku. A že pacient je kardiak.“ „Vždyť jste ho ještě ani neviděl,“ namítla sestra. „Řekl jsem – záchranku.“ Popadl lékařský kufřík, opustil ordinaci a vyběhl před dům. Nasedl do služebního favorita a vyjel. Pokud se chtěl  dostat  k místu,  kde žijí Romové, musel projet celými Dolinami, městečkem s asi devíti sty obyvateli. Teprve pak se dostal k enklávě, jíž se tady ironicky říkalo Riviéra, a sotva proto, že jednou částí přiléhala k vodní ploše rozlehlého rybníka. Riviéra byla nevelké cigánské sídliště.
 
Za  ten  měsíc, co Adam v Dolinách strávil,  sem jezdil  k pacientům často a nyní mu už nedělalo potíže, aby se tady orientoval. Navíc Dezidera Vereše navštívil naposledy před dvěma dny, takže teď s jistotou zastavil před jedním z  tříposchoďových paneláků a rázně vyběhl do druhého patra. Zostra zaklepal na dveře.
 
„Pán doktor, díky Bohu, ručičky boskám,“ žvatlala manželka nemocného oním asimilačním pseudojazykem, který užívá řada Romů, když nechtějí nebo neumějí mluvit romsky, a který  představuje pokleslou formu jakési „českoslovenštiny“ s příměsí romských slov i vazeb. Hubené, vyschlé cigánce mohlo být padesát,  ale taky o deset  let více. „Starej  moc špatně,“ lomila kostnatýma rukama, „Del... chtěla som povedať  Bůh, Bůh  si ho vezme,  asi nám umre,“ naříkala mezi dveřmi.
 
„Ale neumře,“ řekl lékař a lehce Verešovou odsunul hřbetem dlaně. Prošel předsíňkou a vstoupil do pokoje.
 
Dezider  Vereš,  který si  svá  aktivní léta  poctivě odpracoval   v plzeňské Škodovce, takže si penzi – oproti jiným důchodcům z Riviéry – skutečně zaslouží, poloseděl  pololežel na starém gauči,  hlavu opřenou o zeď. Třebaže v místnosti  zima nebyla, Vereš  měl na sobě huňatý svetr s rolákem až pod bradu a jeho mohutnou postavu pokrývala nacpaná strakatá duchna, z níž vyčnívaly nohy uvězněné v teplácích. Na stolku vedle gauče čadil svícen ve tvaru kahanu, se svíčkou a s jakousi dohořívající bylinou, která pokoj naplňovala nasládlým, omamujícím pachem. Pacient ztěžka dýchal a čelo mu pokrývaly krůpěje potu. Doktor Šeba k němu přistoupil, ruku vysvobodil zpod peřiny, vyhrnul rukáv svetru a na zápěstí nahmátl  tep.
 
„Zhasněte to. Dejte to pryč,“  ukázal na svícen.
 
„Mulo šaj nasvaľarel,“ Verešová zaskuhrala jako zaříkávačka.
 
„Tenhle kořen,“ mluvila o rostlině, „zahání  mule..., aby měl nemocnej klid.“
 
Mulo je duše zemřelých, často rodinných příslušníků a  příbuzných, která své pozůstalé navštěvuje a v nejednom případě je přicházívá potrestat za to, že  se k zesnulým během jejich života nechovali dobře – takže například  mulo šaj nasvaľarel  čili  „mulo může přivodit nemoc“ nebo mukel dar – „pouští hrůzu“, tasavel – „škrtí“  a podobně.
 
Adam byl natolik Rom, že věděl, proč tady Verešová rostlinu zapálila, ale jako  lékař se přece jen  spoléhal   na jiné  metody.
 
„Tu peřinu taky pryč!“ zavelel. „A sundejte mu svetr, proboha! Chcete, aby se tady  uvařil?“
 
„Teplo je na nemoc jako dech matky,“ vyjádřila se vybraně, jakoby z jiného jazykového soudku, což stárnoucí čarodějka činívala tehdy,  když  mysl obracela  k  výšinám  duchařiny. Ale doktor jen mávl rukou. Věděl, že nemocnému neprospívá ani zdejší prostředí, ani dcera Margita, sotva třicetiletá, která se k otci chová hrubě a jen z něho tahá peníze. Teď ji tady Adam rozhodně nepostrádal.
 
„Pojede do nemocnice,“ prohlásil a díval se na Vereše. „Dají ho tam do pořádku.“
 
„Nénénééé,“ zaúpěla manželka. „Nemocnice špatná, nemocnice nééé.“
 
„Předevčírem jsem vám ustoupil, byla to chyba. Měl jet. Dneska se už přemluvit nenechám.“ Naštěstí zazněl zvonek. V pokoji se objevil lékař z  rychlé  záchranné služby.
 
„Dobrý den,“ řekl. „Doktor Šeba?“ pohlédl na mladého Roma.  „Lukáš Mareš,“ podal mu ruku. „Ještě se neznáme, ale vím, že  si doktor Bajda  našel nástupce.“
 
„Dovolíte? Rád bych s vámi soukromě...“ Adam ukázal  ke   kuchyni. Vstoupili. Adam zavřel dveře. Řekl lékaři, že Vereš je kardiak, momentálně má problémy – tachykardie, a dodal, že pacientovi pár dní v nemocnici jen prospěje, zejména vzhledem k poměrům v téhle rodině.
 
„Rozumím, pane kolego,“ pochopil MUDr. Lukáš Mareš. „Ale vyšetřit ho musím, to jistě víte.“
 
„Samozřejmě,“ řekl Adam. „A děkuju.“
 
Když Dezidera Vereše odnášeli dva muži na nosítkách, jeho manželka stála ve dveřích s rozpaženýma rukama, bránila jim v odchodu a vyrážela nesrozumitelné zvuky, možná věštby, možná hrozby. Adam ji vzal v pase a odsunul stranou. Připadala mu jako věchýtek.
 
„Neblázněte, matko,“ řekl. „Manžel se vám vrátí jako rybička.“  

Aktualizováno: 19.8.2010 8:24:59

 

Přemysl Veverka: Skoky do světla
Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka v Praze a Litomyšli 2007

Na těchto stránkách uveřejňujeme s měsíční periodicitou úryvky z rozsáhlého románu Skoky do světla. Úryvky na sebe většinou nebudou bezprostředně navazovat, ale vzhledem k publikovanému obsahu knihy a charakteristikám jednotlivých kapitol snad budou srozumitelné.

Obsah knihy
Román Skoky do světla líčí život čtyř generací fiktivního romského rodu Šebů v letech 1935 až 1991. Kovář Andrej Šeba odjíždí – ve snaze zbavit se svého romství a uchytit se ve světě „bílých“ – s manželkou, patnáctiletým synem Gejzou a čtrnáctiletou olašskou Cikánkou Terou z podtatranské cikánské osady do Oseka u Duchcova. Právě fakt, že ti dva spolu žijí jako manželé, vyvolá mezi převážně německým obyvatelstvem Oseka vůči Šebovým vlnu odporu, která v době henleinovských excesů narůstá a poznamenává život celé rodiny. „Skok do světla“, tedy snaha žít jako gádžo, se kováři a poté horníku Andrejovi nezdařil. Nacistická mašinerie se postará, aby ho nestihl uskutečnit ani jeho syn Gejza. A na rodinu Igora, syna Gejzy a Tery, úspěšného houslisty a kapelníka, jemuž se během šedesátých let nadějně otevřel svět „bílých“, přivolá touha užívat si gádžovského způsobu života zkázu.

Tragédie nepostihla pouze Igorova staršího syna Adama. A právě jeho životní příběh prochází celou knihou a vypovídá o věčném sváru mezi „romským“ a „gádžovským“. Adam se dostal daleko – vystudoval medicínu, naplňuje ho vztah s milovanou „bílou“ dívkou Evou, rovněž lékařkou, prožívá šťastnou praxi ve venkovské ordinaci, uprostřed romské komunity. Ale cesta je to nelehká, plná překážek nastavených společenskými konvencemi. A když Adam konečně získá zaměstnání v Praze, zdá se, že se „skok do světla“ zdařil: že se zbavil romství a zajistil si postavení ve světě „bílých“. Ale i jemu je osud nepříznivý…

Do fiktivního příběhu autor vkládá faktografické pasáže evokující klíčová období české i romské historie. Jiné pasáže, nazvané Romské nebe, zase vypovídají o životním způsobu Romů a jejich tradičních hodnotách, o romštině, romských zvyklostech, písních, příslovích, pohádkách… Autor nementoruje, neradí Romům, jak mají žít, ani nenabádá „bílé“ spoluobčany, jak se k nim mají chovat. Ale drží palce menšině, „těm slabším“, jež stíhá v každé majoritní společnosti nesnadný, někdy i trpký úděl.  

Přemysl Veverka získal za tento román na literárním festivalu Zeyerovy Vodňany 2009 cenu, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů po dohodě s Městskou knihovnou Vodňany.


Literaturu a zdroje, které autor použil, uveřejníme na konci tohoto cyklu.