Román na pokračování - "Skoky do světla"

První úryvek /Konec jara 1988/

Zatímco se Adam ve svém bytě v žižkovské Roháčově ulici převlékal do oblíbených plátěných kalhot a trika, Vlado s Antonem se odebrali rovnou do blízké Plzeňky a telefonicky sezvali několik kumpánů. Jakmile se novopečený lékař v hospodě objevil, zaznělo od velkého stolu v popředí lokálu mohutné – Sláva, Šamane! A stůl oběhla runda myslivců.

Sešli se tam Romové i bílí, neboť na Žižkově žily v té době obě komunity v poměrné shodě, nehovoříme-li o výjimečných excesech na obou stranách, a co víc – Adam Šeba platil u řady zdejších lidí za správného chlapíka. A ani přezdívka Šaman, kterou dostal od romských kamarádů a okruh bílých ji přijal, nebyla hanlivá, ale vyjadřovala úctu k Adamově studiu a  jeho budoucímu postavení. 

Zábava u stolu se rozeběhla rychle a snadno, což ostatně mezi Žižkováky, s nimiž se Adam stýkal, nikdy nebyl žádný problém, avšak oslavenec se necítil ve své kůži. Trápilo ho, že teď není s Evou. A čím víc na ni myslel, tím víc si opakoval stále dokola, že ho doktor Bér do rodiny zřejmě nikdy nepřijme, jednoduše proto, že je cigán.

V takových chvílích si vždycky uvědomil, že romipen, před nímž Adamovi rodiče utíkali, v Adamově životě vlastně stále přetrvá, třebaže se způsob jeho existence neliší od té gádžovské. A kdykoli si připustil, že mu romipen způsobuje potíže, vzpomněl si na své předky, na tři předchozí generace Šebů, o nichž se leccos dozvěděl především od babičky Tery, skvělé vypravěčky, ale Adamův pradědeček Andrej přece nepředstavuje žádný začátek, neboť historie, paměť lidského společenství, má kořeny mnohem hlubší –

vždyť Dějiny se dějí, Dějiny víří, jsou to ty Velké dějiny, jež se na lidského skřítka valí, berou ho s sebou, semílají ho a drtí, v devátém a desátém století se událo mnohé, například ve středu Evropy, na vymýceném, vypáleném, vypraženém ostrohu nad řekou Vltavou založil první český kníže Bořivoj z rodu Přemyslovců hradiště, z něhož vzniklo budoucí město jménem Praha, a netrvalo dlouho a Přemyslovec Boleslav I. zavraždil panovníka Václava, svého bratra, aby upevnil vznikající český stát, ale jedna smrt zdaleka nestačila, a tak za šedesát let poté Boleslav II. vyplenil celý rod Slavníkovců, druhý nejsilnější v Čechách, neboť stál vládnoucím Přemyslovcům v cestě, tekla krev, mnoho krve po českých zemích, ale i jinde ve světě –

a právě v devátém a desátém století se ve své pravlasti Indii pozvedá lid tmavé pleti, očí i vlasů, lid se zvláštní kulturou a jazykem, a vydává se přes Persii, Arménii a Malou Asii na svou historickou, osudovou cestu, je to mohutný exodus, Dějiny hřmí a cigáni-skřítkové putují, již v jedenáctém století dospěli na poloostrov s tajuplným jménem Chalkidiki v nynějším Řecku, a protože se představovali jako knížata z Malého Egypta, začalo se jim říkat egyptský lid, Egypťané, třebaže z žádného Egypta nepocházeli, avšak zmíněné  pojmenování pro tuhle skupinu lidského plemene se nachází v řečtině – Ejiftos, Gypthoi, ve španělštině – Egyptianos, Gitanos, v holandštině – Efyptenarin, Gyptenaers, rovněž v angličtině – Egyptions, Gypsies, a pokud Maďaři používali označení Phárao-népe čili faraónův lid, potom se Romové v oblasti severovýchodního Slovenska dodnes hanlivě nazývají farahúni –

zároveň se však na území současného Řecka vyskytovalo jiné slovo – Atsigános, jímž byli označováni příslušníci náboženské skupiny manichejců, zabývající se kromě jiného věštěním a magií, a protože v těchto praktikách vynikali lidé tmavé pleti, kteří do kraje právě přibyli, pojmenování přešlo i na ně, takže se výraz Atsigános stal základem pro další skupinu názvů Romů, jež znějí v italštině – Zingaro, v němčině a holandštině – Zigeuner, v rumunštině – Tigan, v maďarštině – Czigány a ve slovanských jazycích – Cigan, Cigán nebo Cikán –

a tak se tito lidé dostali z Indie až do českých zemí, jak dokládá Dalimilova kronika záznamem k roku 1242, a rovněž na Slovensko, o čemž se jako první zmiňuje zápis spišskonovoveského rychtáře Jána Kuncha z roku 1322, ale není tím potvrzeno, že Cikáni přišli do Čech dříve než na Slovensko –

a už jsou tedy tady, a pokud se o nich v této knize hovoří jako o Romech, jindy jako o cigánech a v jiných souvislostech jako o Cikánech, pak je tomu proto, že každé z označení charakterizuje poněkud jiný pohled na jedno etnické společenství –

Rom je jméno oficiální, všeobecně přijaté roku 1971 v Londýně při založení Světové romské unie, která byla na druhém kongresu Romů roku 1978 v Ženevě přejmenována na Mezinárodní romskou unii,

cigán představuje cosi jako důvěrné přízvisko, jež mezi sebou běžně používají sami Romové, pokud si zrovna neříkají Romáci,

a konečně slovem Cikán jako by až do dnešních dnů promlouvala nemalá část bílé majority, která je k osudu tmavých spoluobčanů – v lepším případě – lhostejná, avšak často k nim, jak známo, zaujímá nepřátelské postoje –

takže Romové jsou tady a už tady zůstanou, budou tady žít, budou se rodit, umírat a rodit, zatímco Dějiny budou po staletí vířit, dunět a hřmít a lidský skřítek se v nich bude ztrácet –

až roku 1935 Andrej Šeba, pradědeček MUDr. Adama Šeby, tehdy jedenatřicetiletý kovář žijící pod Tatrami, v cikánské osadě Uhorany, přemluví svou ženu Máriu, aby navždy opustili život usedlých slovenských cigánů a odjeli do severních Čech.


Aktualizováno: 3.8.2009 16:26:51

 

Přemysl Veverka: Skoky do světla
Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka v Praze a Litomyšli 2007

Na těchto stránkách uveřejňujeme s měsíční periodicitou úryvky z rozsáhlého románu Skoky do světla. Úryvky na sebe většinou nebudou bezprostředně navazovat, ale vzhledem k publikovanému obsahu knihy a charakteristikám jednotlivých kapitol snad budou srozumitelné.

Obsah knihy
Román Skoky do světla líčí život čtyř generací fiktivního romského rodu Šebů v letech 1935 až 1991. Kovář Andrej Šeba odjíždí – ve snaze zbavit se svého romství a uchytit se ve světě „bílých“ – s manželkou, patnáctiletým synem Gejzou a čtrnáctiletou olašskou Cikánkou Terou z podtatranské cikánské osady do Oseka u Duchcova. Právě fakt, že ti dva spolu žijí jako manželé, vyvolá mezi převážně německým obyvatelstvem Oseka vůči Šebovým vlnu odporu, která v době henleinovských excesů narůstá a poznamenává život celé rodiny. „Skok do světla“, tedy snaha žít jako gádžo, se kováři a poté horníku Andrejovi nezdařil. Nacistická mašinerie se postará, aby ho nestihl uskutečnit ani jeho syn Gejza. A na rodinu Igora, syna Gejzy a Tery, úspěšného houslisty a kapelníka, jemuž se během šedesátých let nadějně otevřel svět „bílých“, přivolá touha užívat si gádžovského způsobu života zkázu.

Tragédie nepostihla pouze Igorova staršího syna Adama. A právě jeho životní příběh prochází celou knihou a vypovídá o věčném sváru mezi „romským“ a „gádžovským“. Adam se dostal daleko – vystudoval medicínu, naplňuje ho vztah s milovanou „bílou“ dívkou Evou, rovněž lékařkou, prožívá šťastnou praxi ve venkovské ordinaci, uprostřed romské komunity. Ale cesta je to nelehká, plná překážek nastavených společenskými konvencemi. A když Adam konečně získá zaměstnání v Praze, zdá se, že se „skok do světla“ zdařil: že se zbavil romství a zajistil si postavení ve světě „bílých“. Ale i jemu je osud nepříznivý…

Do fiktivního příběhu autor vkládá faktografické pasáže evokující klíčová období české i romské historie. Jiné pasáže, nazvané Romské nebe, zase vypovídají o životním způsobu Romů a jejich tradičních hodnotách, o romštině, romských zvyklostech, písních, příslovích, pohádkách… Autor nementoruje, neradí Romům, jak mají žít, ani nenabádá „bílé“ spoluobčany, jak se k nim mají chovat. Ale drží palce menšině, „těm slabším“, jež stíhá v každé majoritní společnosti nesnadný, někdy i trpký úděl.  

Přemysl Veverka získal za tento román na literárním festivalu Zeyerovy Vodňany 2009 cenu, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů po dohodě s Městskou knihovnou Vodňany.


Literaturu a zdroje, které autor použil, uveřejníme na konci tohoto cyklu.