Román na pokračování - "Skoky do světla"

Druhý úryvek /Stará fotografie s babičkou Terou/

Když se Adamova babička Tera rozená Bihariová, která si říkala Šebová, třebaže se do rodiny Šebů oficiálně neprovdala, nečekaně vrátila roku 1983, před pěti lety, ze své anabáze v Rumunsku, bylo jí jedenašedesát. Pobývala pár týdnů u různých známých v Teplicích, ale pak získala vlastní byt v žižkovské Roháčově ulici. Pro tuhle olašskou Romku totiž neexistovala téměř žádná překážka. Platila za dobrou kartářku a trochu i věštkyni a díky své pověsti se dokázala dostat do přízně romských předáků nejen v Teplicích, kde žila přes dvacet let se synem Igorem Šebou, snachou Elenou a vnoučaty Adamem a Milanem. To bylo kdysi, před rokem 1974, kdy Igorovu rodinu opustila a odjela za svými dvěma dcerami do Rumunska. Ale ani devět let, které pak strávila někde na Transylvánské vysočině, poblíž města Kluž – a kdoví, co všechno tam vlastně dělala – její konexe v Čechách nenarušily, neboť špičky romské pospolitosti nedopustí, aby je státní hranice rozdělily. Ostatně pro cigány, kteří chápali celou planetu jako svobodné území, na němž se neuctívá gádžovská hierarchie moci, nýbrž základní atributy života – zem a slunce, oheň a voda, neměly státní útvary včetně jejich hranic valnou důležitost. A pokud se cigán potkal s člověkem své krve kdekoli v širých, otevřených planinách, domluvili se spolu, třebaže si možná jen málo rozuměli.

Takže se není co divit, že babička Tera získala po návratu střechu nad hlavou snadno, i když noviny byly tehdy takzvaného bytového problému plné. K její cti budiž poznamenáno, že téměř ihned zjistila, že Adam studuje v Praze a bydlí na koleji, a neprodleně ho vyhledala. Na druhé straně uveďme, že po tragédii, která se odehrála v rodině Igora Šeby dva roky po Teřině odjezdu, v roce 1976 – a tehdy Adam zůstal sám a naléhavě potřeboval byť jen jediného příbuzného – babička Tera nebyla k dosažení.

Dlouho jí to nedokázal odpustit. Chodil do druhého ročníku medicíny a bydlel na koleji 5. května ve Slavíkově ulici, na rozhraní Vinohrad a Žižkova, takže to do Roháčovy neměl daleko, ale v prvních měsících za babičkou téměř nedocházel. Tvrdil, že má hodně učení, což byla pravda, avšak skutečností bylo i to, že babiččin nečekaný návrat znovu otevřel ránu, kterou Adam utrpěl, když musel jako sirotek bez příbuzenstva odejít do dětského domova – a z toho vinil právě ji.

Leč čas je milosrdný a hlavně –   sar šaj dživas, te na džanas jekh avreske te odmukel? Neboli, jak bychom vůbec mohli žít, kdybychom si neuměli vzájemně odpouštět“? A vskutku: odpuštění stojí mezi romskými hodnotami na značně vysoké příčce, a není to poučka ani proklamace, je to niterný apel, jejž si lid tmavé pleti nese s sebou od těch dob, kdy poprvé stanul na poloostrově Chalkidiki.

I stalo se jednoho dne, že si Adam a babička Tera padli do náruče a plakali, a kdoví, co všechno ty slzy z jejich duší vyplavovaly, zda radost z konečného setkání nebo lamentaci nad nimi samými či vědomí, že žití je sice Boží dar, avšak cesty jsou plné bludných odboček a zrádných nástrah.

Byla to babička, která vnukovi navrhla, aby z koleje odešel a přestěhoval se k ní. A nejen to. Přesvědčila ho, aby se tam přihlásil k trvalému pobytu, což sama snadno zařídila. Adam v té chvíli možná ani netušil, jak moudré to bylo rozhodnutí.

Jisté však je, že k babičce během necelých čtyř let, která s ní prožil, značně přilnul. Co víc: stala se mu druhou matkou, což je jev v romské pospolitosti nikoli výjimečný, a nestvrzuje se úředním dokladem, nýbrž láskou těch dvou, kteří spolu nové pouto vytvořili.

Takže poslouchal její příběhy, klenoucí se od místa k místu, kde pobývala, od krajiny pod Tatrami po úbočí Krušných hor v severních Čechách a k Teplicím, od rumunského města Kluž až k Praze. A z těch vyprávění vystupovaly tři generace Šebů, jejichž představitelé – Adamův pradědeček Andrej, dědeček Gejza a tatínek Igor – podlehli, každý po svém, vábení jakéhosi světla, jež se jim zdálo zářit na druhé straně, na straně gádžů, a o němž soudili, že by mohlo zahřát i je.  

A když se pak babička Tera loni, roku 1987, smířila i s Bohem a pokojně skonala, pětašedesátiletá, Adam se topil v hlubokém smutku. Věděl, že ztratil to nejvzácnější, co v posledních letech měl. Naštěstí na jeho cestu už vstoupila Eva a spolehlivě ho vyváděla k dennímu světlu.   

Škoda, že není dopřáno živým, aby sledovali duše svých nejbližších, když naposledy krouží nad pozemskou existencí, nenávratně se vznášejíce vzhůru. Škoda, že ani Adam nemohl vidět, jak nádherně se babička Tera loučila se svým Žižkovem, když vzlétla, splývajíc už s věčností.


Aktualizováno: 30.9.2009 9:00:03

 

Přemysl Veverka: Skoky do světla
Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka v Praze a Litomyšli 2007

Na těchto stránkách uveřejňujeme s měsíční periodicitou úryvky z rozsáhlého románu Skoky do světla. Úryvky na sebe většinou nebudou bezprostředně navazovat, ale vzhledem k publikovanému obsahu knihy a charakteristikám jednotlivých kapitol snad budou srozumitelné.

Obsah knihy
Román Skoky do světla líčí život čtyř generací fiktivního romského rodu Šebů v letech 1935 až 1991. Kovář Andrej Šeba odjíždí – ve snaze zbavit se svého romství a uchytit se ve světě „bílých“ – s manželkou, patnáctiletým synem Gejzou a čtrnáctiletou olašskou Cikánkou Terou z podtatranské cikánské osady do Oseka u Duchcova. Právě fakt, že ti dva spolu žijí jako manželé, vyvolá mezi převážně německým obyvatelstvem Oseka vůči Šebovým vlnu odporu, která v době henleinovských excesů narůstá a poznamenává život celé rodiny. „Skok do světla“, tedy snaha žít jako gádžo, se kováři a poté horníku Andrejovi nezdařil. Nacistická mašinerie se postará, aby ho nestihl uskutečnit ani jeho syn Gejza. A na rodinu Igora, syna Gejzy a Tery, úspěšného houslisty a kapelníka, jemuž se během šedesátých let nadějně otevřel svět „bílých“, přivolá touha užívat si gádžovského způsobu života zkázu.

Tragédie nepostihla pouze Igorova staršího syna Adama. A právě jeho životní příběh prochází celou knihou a vypovídá o věčném sváru mezi „romským“ a „gádžovským“. Adam se dostal daleko – vystudoval medicínu, naplňuje ho vztah s milovanou „bílou“ dívkou Evou, rovněž lékařkou, prožívá šťastnou praxi ve venkovské ordinaci, uprostřed romské komunity. Ale cesta je to nelehká, plná překážek nastavených společenskými konvencemi. A když Adam konečně získá zaměstnání v Praze, zdá se, že se „skok do světla“ zdařil: že se zbavil romství a zajistil si postavení ve světě „bílých“. Ale i jemu je osud nepříznivý…

Do fiktivního příběhu autor vkládá faktografické pasáže evokující klíčová období české i romské historie. Jiné pasáže, nazvané Romské nebe, zase vypovídají o životním způsobu Romů a jejich tradičních hodnotách, o romštině, romských zvyklostech, písních, příslovích, pohádkách… Autor nementoruje, neradí Romům, jak mají žít, ani nenabádá „bílé“ spoluobčany, jak se k nim mají chovat. Ale drží palce menšině, „těm slabším“, jež stíhá v každé majoritní společnosti nesnadný, někdy i trpký úděl.  

Přemysl Veverka získal za tento román na literárním festivalu Zeyerovy Vodňany 2009 cenu, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů po dohodě s Městskou knihovnou Vodňany.


Literaturu a zdroje, které autor použil, uveřejníme na konci tohoto cyklu.