Přemysl Veverka: Romské nebe

Obláček druhý

Kaj džas? zeptá se Rom, když potká svého druha. Třebaže ta slova znamenají „kam jdeš?“, mohou zastupovat i pozdrav. Odpověď zní: Khere – ko Roma čili „domů – k Romům“. A tak se na obláčku, jež plují romským nebem, vznáší potřeba Romů být doma, mezi svými, ať v rodině, v okruhu rodu nebo v cikánské osadě, neboť doma se Rom nachází v bezpečí, domů nedoléhají rány okolního světa… a je čeho se obávat. Odedávna se bylo čeho obávat.

Když se lidé tmavé pleti ubírali v průběhu staletí z Indie do Evropy, často se představovali jako knížata z Malého Egypta, třebaže se jen někteří během této pouti zdržovali v oblasti takzvaného Malého Egypta, místa na Peloponéském poloostrově, a aby doložili své křesťanské zaměření, vytvořili si tklivou zkazku o tom, že se vláčí světem jako kajícní hříšníci, neboť odmítli poskytnout nocleh Marii s Josefem, prchajícím s malým Ježíšem před Herodesem do Egypta, a také jinou legendu o sobě šířili – že to byli romští kováři, kteří ukovali hřeby pro Ježíšovo ukřižování… takových hříchů, bylo to dojemné a gádžové zpočátku přijímali Romy s pochopením a vlídně, dokonce oceňovali jejich odvahu a schopnost postavit se odpůrcům, což se zamlouvalo středověkému způsobu života, vždyť v českých zemích ještě v patnáctém století znamenala přezdívka Cikán pro příslušníky bílé většiny projev obdivu za statečnost –

ale Velké dějiny víří a duní a semílají lidského skřítka a berou ho s sebou, jako první zahájil protiromské tažení pařížský arcibiskup již roku 1427, když Romy exkomunikoval z církve, neboť nedodržovali posty, věštili, hádali z ruky a dopouštěli se byť i drobných krádeží, a pak už byli z jednotlivých zemí vyháněni šmahem –

takže Cikány, kteří z příslušné země neodešli, bílí vládcové nejprve ztloukli holí, při druhém dopadení jim trhali nozdry, vypalovali potupné znaky do těla, případně uřezávali uši, a pokud je lapili opět, romské životy končily na oprátce, v ohnivé hranici nebo pod příkrovem vodní hladiny –

ovšemže krvelačné pogromy probíhaly i v českých zemích, jak to dokládají dekrety císařů Ferdinanda I. z roku 1556 nebo Leopolda I. z roku 1697, jen žádné slitování, moji věrní milí, Cikáni prohlášeni za štvance a postaveni mimo zákon, takže je mohl během pronásledování kdokoli skolit jako škodnou, a opět se uřezávaly uši a opět se věšelo, císař Karel VI. roku 1721 dokonce přikázal zabíjet i romské ženy, bývaly to velkolepé štvanice, jimiž si ještě v průběhu osmnáctého století páni nad veškerým tvorstvem dokazovali svou velikost, jakož i radost z lovu a hry.

A tak se v romské krvi pevně usadil pocit permanentního ohrožení. A spolu s ním fenomén útěku, jenž má krizovou situaci řešit. A samozřejmě i zloba a agrese, což byly reakce na mnohé trýzně, jimiž Romové po staletí procházeli.. Pokud cigán cítí, že je v ohrožení nebo pod tlakem, utíká. Zaplať Bůh, pokud jen utíká.

„Kaj džas? Khere – ko Roma.“ „Kam jdeš? Domů – k Romům.“ Ano, jenom rychle domů, mezi své, neboť jenom doma se ochráníme navzájem, a tak na romském nebi pluje i obláček s označením ma achaľar („neprozrazuj“) čili jakýsi „příkaz ochranné solidarity“, který platil výhradně ve vztahu k bílým (tedy „neprozrazuj gádžům“) a z něhož vyplývalo, že se veškeré prohřešky a provinění vůči romipen čili romství řešily doma, v osadě, ve vlastní komunitě a že se k jejich projednávání, natož stanovení trestu nevolaly veřejné instituce, to znamená policie, soudy či státní úřady.

Uplyne čas a bílí nadlidé, tentokrát mozek zatemněný hákovým křížem, si opět usmyslí hnát Romy jako zvěř. Zdalipak zazní v cikánském táboře v Letech nedaleko Písku kaj džas?, zdalipak tam bude platit ma achaľar, až vězeňský řád opřený o obušky a pistole dozorců stiskne nevinné-vinné, jejichž jedinou nadějí odpradávna byla volná cesta domů, mezi své…

Aktualizováno: 4.3.2010 10:49:27

 

„Jako je obloha nekonečná, nekonečné je i romské nebe, na jehož obláčcích plují předkové dnešních Romů a s nimi romipen, tedy romství, vše, co cikánská společenství odedávna charakterizovalo, třeba historie Romů, jejich tradice, zvyklosti, kulturní, zvláště folklorní projevy, stupnice hodnot a podobně,“ píše autor stálé rubriky Romské nebe, kterou na našich stránkách uveřejňujeme. Pohleďme tedy vzhůru, obláčky se už vznášejí – a je co poznávat, je s čím se seznamovat.