Přemysl Veverka: Romské nebe

Obláček čtvrtý

Obláček čtvrtý

Už jsme to vyslovili v minulém Obláčku – fameľija hin Devlestar čili „rodina je od Boha“, jak říkají Romové. Znamená to, že rodina stojí na stupnici romských hodnot na jedné z nejvyšších příček, rodina je posvátná, rodina je základem veškeré existence. Romská fameľija ovšem představuje příbuzenskou pospolitost v rozsahu tří až pěti generací se všemi, kteří se k ní přivdali a přiženili, a často reprezentovala celou komunitu, celou osadu. Společné bydlení několika generací pokrevních příbuzných, jakož i společné stravování ze společných zásob pak odpovídá tomu, že se jednalo o pozůstatky patriarchální velkorodiny. Také v tradiční romské fameľija je svrchovaným pánem i vládcem muž, zatímco ženě, jež je tady vlastně jen proto, aby milovala, rodila a vychovávala děti, obstarávala jídlo i domácnost, náleží zcela podřadné postavení. Láska k dětem a úcta ke starým a nemocným lidem představuje další příznačný rys romské rodiny.

Fameľija se rozprostírá „do šířky“, takže má horizontální podobu, ale další důležitý příbuzenský pojem – fajta čili „rod“ zdůrazňuje vertikální uspořádání; fajta pal o dad znamená „rod po otci“, fajta pal e daj  „rod po matce“.

A tak k  romipen, jež pluje romským nebem, patří i fakt, že Rom třeba při představování nevystupoval „sám za sebe“, ale prohlašoval se jako „něčí syn“, „něčí vnuk, zeť, švagr“ a podobně, zkrátka jako ten, který náleží k osobě, která je v  romské pospolitosti známá, významná či proslavená.  

Ovšem na obláčcích romského nebe se vznáší fameľija i jako ostrov bezpečí a jistoty, jako instituce, která umožňuje svému příslušníkovi žít bez konfliktů nejen maškar o Roma – „mezi Romy“, ale i maškar o gadže – „mezi gadži“ a zároveň   le Devleha – „s Bohem“, podle boží vůle.

A samozřejmě: fameľija je místo, kde se dítě narodí, kde se o ně jeho nejbližší starají, kde se mu dostává nezbytných životních potřeb, dovedností a znalostí a kde si osvojuje „základní vzdělání“, „domácí výchovu“, které jsme věnovali minulý Obláček. Dítě se tak může stát nejen gramotným a získat určité vědomosti, ale přiučí se i   profesi, jíž se bude jednou živit. A to je důvod, díky němuž se hlavní cigánská řemesla dědila z  otce na syna, z  generace na generaci. V předchozím Obláčku jsme psali o malém Gejzovi. Dejme tomu, že jeho otec byl kovářem. V takovém případě si můžeme být jisti, že novorozenec našel vedle sebe v kolébce kladivo, které mu tam tatínek položil. Taková byla tradice, taková byla symbolika.

Právě proto byl jedinec bez fameľija ztracen. Byl čoro. A čoro  se nepřekládá jen jako „osiřelý“, ale i jako „chudý“. Žít bez rodiny a bez příbuzenstva znamenalo být velice chudý, dostat se do postavení, které je vpravdě bídné.

A tak se zdá, že nezaškodí, když my „bílí“ občas zvedneme hlavy od svých předpojatostí a předsudků, pohlédneme vzhůru a budeme se dívat, zda tam nepluje některý z obláčků romského nebe.


Aktualizováno: 22.6.2010 14:52:47

 

„Jako je obloha nekonečná, nekonečné je i romské nebe, na jehož obláčcích plují předkové dnešních Romů a s nimi romipen, tedy romství, vše, co cikánská společenství odedávna charakterizovalo, třeba historie Romů, jejich tradice, zvyklosti, kulturní, zvláště folklorní projevy, stupnice hodnot a podobně,“ píše autor stálé rubriky Romské nebe, kterou na našich stránkách uveřejňujeme. Pohleďme tedy vzhůru, obláčky se už vznášejí – a je co poznávat, je s čím se seznamovat.