Přemysl Veverka: Romské nebe

Obláček sedmý

Na jednom z obláčků romského nebe pluje také paramisi,  paramisa čili „pohádka, pohádky“, jedna vedle druhé, tisíce, nepřeberně pohádek, jež svou jinotajnou řečí vypovídají o specifických i výjimečných romských údělech. Ať už se tam nahoře vznáší bari paramis čili „dlouhá pohádka“ nebo charňi paramisi čili „krátká pohádka“, ať už je to viteziko paramisi čili „hrdinská pohádka“ anebo pherasuňi, případně  šmišno paramisi čili „směšná pohádka“, není mezi nimi  v  jednotlivých  motivech valného rozdílu. Možná pouze v tom, že zatímco charňi paramisi,  někdy podobná anekdotě, patří svou jednoduchostí do výbavy téměř každého Roma, viteziko paramisi je rozsáhlejší a z  hlediska kompoziční výstavby náročnější, a kdo tenhle žánr dokáže udržet v paměti a předávat ho dál, bývá považován za dobrého vypravěče.   
 
Ačkoli se to gádžům může zdát  nepochopitelné, romská pohádka není výsadou dětí, nýbrž dospělých, a pokud ji rodiče vyprávějí svým potomkům, pak především vzrostlým synům, neboť romské pohádky jsou záležitostí především mužů. A tak si je vyprávějí nejen při formálních událostech, například při vartování, což je stráž držená u zemřelého příslušníka komunity, ale i při nejrůznějších setkáních a schůzkách, často třeba i náhodných, a tímto způsobem si krátí čas. Zejména se však při hromadném poslechu utvrzují v přesvědčení, že patří k  sobě, že vytvářejí  totéž společenství, ba co víc, předávají si a posílají dál  hodnoty, zkušenosti i přání, jež jsou – podobně jako v romských příslovích – v pohádkách obsaženy, takže samozřejmě i pohádky tvoří součást romipen čili romství.
A mohou jí být proto,  že si Romové, i když  žijí po dlouhá  staletí rozptýleni v odlišných etnických prostředích, uchovali vlastní komunikační symboliku, vlastní jazyk, zvyky, způsob života i vlastní tvořivost, neboť rovněž pohádky představují svrchovanou lidovou tvorbu. Ať už Romy rdousil dráp nacismu, ať je deklasovaly výnosy komunistického režimu, ať je extremisté s vymetenými mozky veřejně ubíjejí v naší soudobé společnosti, nikdo z  těch, kteří se snažili a snaží zadupat Romy do země, si neuvědomí, kolik vnitřní síly, pramenící z romství, v sobě tihle lidé  mají.
Kolik té síly čerpají i z pohádek, jejichž originalita nespočívá v původnosti námětů, nýbrž ve svébytném přetváření motivů, vyskytujících se a opakujících se i v  pohádkách jiných národů. Díky takovým transformacím, v nichž se jako v  každé svrchované tvorbě sráží realita se snem, se v jediné romské pohádce vedle sebe vyskytne třeba naturalismus i poetická metafora, horor i humorné motivy, existenční pesimismus i cosi jako barvotiskový kýč. Ať už je tomu jakkoli, v každé romské pohádce především cítíme touhu kompenzovat zklamání z okolního světa, jímž jsou Romové odedávna poznamenáni.
A ještě tu jsou samozřejmě vypravěči, osoby veledůležité, zejména muži třeba už od dvaceti let až po starce v požehnaném věku, a lhostejno, zda s  jakýmsi  vzděláním nebo negramotní. Všichni jsou zároveň spolutvůrci, neboť vyprávět znamená dávat dál nejen to, co člověk už slyšel, nýbrž i původní předlohu  doplňovat, obohacovat, zkrášlovat, přibarvovat, a kdo tohle umění ovládá dokonaleji, je lepším vypravěčem. A tak romské pohádky přetrvávají, třebaže si současníci v každé historické etapě naříkají, že „už není, jak bývalo“, což je mimochodem rovněž oblíbená formule také romských pohádek, které protekly staletími jako živá voda a vstoupily i do třetího tisíciletí.    

Aktualizováno: 19.8.2010 8:15:03

 

„Jako je obloha nekonečná, nekonečné je i romské nebe, na jehož obláčcích plují předkové dnešních Romů a s nimi romipen, tedy romství, vše, co cikánská společenství odedávna charakterizovalo, třeba historie Romů, jejich tradice, zvyklosti, kulturní, zvláště folklorní projevy, stupnice hodnot a podobně,“ píše autor stálé rubriky Romské nebe, kterou na našich stránkách uveřejňujeme. Pohleďme tedy vzhůru, obláčky se už vznášejí – a je co poznávat, je s čím se seznamovat.